Mnohovesmír

Zážitky vyprávějí svým způsobem, svým jazykem, často věci přirovnávají k něčemu známému. Popsat někdy zážitek či setkání s něčím, co je v příkrém rozporu s běžným chápáním, nemusí být jednoduché. Často chybí slova, terminologie, lidé to nedokáží přesně vyjádřit, tápají ve slovní zásobě a topí se v emotivním rozpoložení. Svědkové vědí, co říkají. I když tomu my nechceme uvěřit.

Jak byste se zachovali, kdyby vám řekla stará babka ze Strakonicka, že v lese viděla „vílu“ a tak se polekala, že rychle utekla do vesnice a nechala tam ležet košík s borůvkami? Všichni se samozřejmě zasmějete a chápavě nad starou dámou pokýváte hlavou. Ani vás nenapadne o tom přemýšlet, je to pro vás příliš jasné.

Jenže, všechno není tak jasné. Představme si případ z Austrálie, který mě zaujal. Odehrál se již v roce 1984, avšak Shirley o něm někdy hovořila jen velmi opatrně. Myslela si, že kdyby to někomu vyprávěla, někomu mimo rodinu, prohlásili by jí za blázna. Trauma z neobvyklého zážitku v sobě dusila téměř dvacet let, až se rozhodla v roce 2002 příběh sdělit australským badatelům.

Událost se odehrála poblíž města Perth v západní Austrálii u jezera Gwelup. Shirley je nyní 25 let.

„Byla jsem tenkrát ještě dítě. Pamatuji si, že byla zimní noc, krásně osvětlená měsíčním svitem. Bylo něco kolem půlnoci. Rozhodla jsem se, že vezmu psa a půjdeme se projít gumovníkovou alejí podél břehu jezera Gwelup, což je blízko předměstí North Beach v Perthu. Když jsme přecházeli mýtinu osvětlenou měsíčním světlem, všimla jsem si třech vzdálených postav, které se k nám přibližovaly. Zdálo se, že jsou kolem 120 cm vysoké a tak mě napadlo, že jsou to asi nějací chlapci. Avšak vzhledem k tomu, že jsem tam byla sama, rozhodla jsem se ukrýt za strom, dokud ti hoši nepřejdou. Nevěděla jsem, co by je mohlo napadnout, kdyby potkaly malou holku, jakou jsem tenkrát byla.

Pak jsem si kolem chlapců všimla bílého světla, ale odůvodňovala jsem to tím, že to byl efekt měsíčního světla, který se odrážel na bílých kalhotách, které skupina měla na sobě.

Postavy se přiblížily, šly za sebou v zástupu, ale jejich ruce, nohy a hlavy se zdály být mimo běžné proporce lidských bytostí a to způsobovalo, že se pohybovaly podivnou chůzí. Když přišly ještě blíže, uviděla jsem, že nebyly oblečené vůbec a jejich kůže měla tmavošedý vzhled. Náhle se objevilo „měsíční světlo“, které zapříčinilo kouli otáčejícího světla, které se pohybovalo nad zemí za jdoucí trojicí. Nyní jsem byla přikrčená ve tmě, když se ke mně blížily. Když se dostaly asi tak na sedm metrů ode mne, můj pes začal náhle vrčet a štěkat. Postavy, varované přítomností psa, se prudce zastavily. Jedna z postav pak zvedla svou podivnou, vytáhlou paži podobně jako opice, předtím než vydala hrůzu nahánějící křik. Když nic jiného, tak toto jasně slyšitelné skučení dokazovalo, že postavy byly zcela reálné, přinejmenším alespoň během této chvíle.

Zvuk byl reálný, protože můj pes vyrazil ze křoví a ze scény utekl co mu nohy stačily. Humanoidé pozorovali psa jak prchá a posléze i oni utekli do vysoké vegetace divokých vlčích bobů rostoucích poblíž, kde zmizeli. Je možné, že pohled na psa a zvuk jeho štěkotu je zaplašil, ale spíše bych řekla, že se báli více než my, i když můj pes utekl jako první.

Bála jsem se to někomu říci, ale nakonec jsem si dodala odvahy a pověděla jsem to svému strýci. On mě přesvědčil, abychom se tam následující noc vrátili a jen pro případ, že by se cokoli podobného přihodilo znovu, vyzbrojil se fotoaparátem. Když jsme se k tomu místu přiblížili, objevil se objekt hvězdovitého tvaru, který narůstal na velikosti, bzučel a přibližoval se k nám. Ve strachu jsem se ukryla pod strom, zatímco můj strýc učinil neúspěšný pokus světlo vyfotit.“

Shirley se zmínila o svých zážitcích své rodině, ovšem za necelý rok na to, se něco jiného vetřelo do jejího života znovu. Byly to tři nezávislé příhody, které se odehrály zhruba během několika měsíců. Nejprve jí jednou navštívil paprsek světla krátce poté, co ulehla ke spánku. Shirley je skálopevně přesvědčená, že při každé z těchto událostí byla plně probuzená a že její oči byly zeširoka otevřené, že vnímala každou maličkost a vše si plně uvědomovala, když se tyto věci odehrávaly.

„Ze stropu se snesl velmi intenzivní paprsek světla a obklopil mé tělo – nic jiného. Pocit to byl nesnesitelný, jako elektřina procházející skrze celé mé tělo. Nebyla jsem schopna se pohnout nebo mluvit a ležela jsem tam strnulá, kromě toho, že mým tělem probíhala jakási energie, která vibrovala. Pokračovalo to a já jsem bojovala, abych zůstala při vědomí, zatímco na mentální rovině jsem byla vtahována do jezera černě.

To pokračovalo až do té doby, kdy jsem již nebyla schopná se bránit. A pak to přestalo právě tak náhle, jak to začalo.

Ačkoliv mé dva zážitky byly stejné, třetí a poslední zážitek byl intenzivnější a mnohem delší. Cítila jsem, že umírám, ale aniž bych pohnula jen svalem. Bylo to ve ztuhlé poloze. Náhle jsem se ocitla na druhé straně postele a mimo dosah paprsku světla. Zážitek nějak sám ustal. Světlo pak zmizelo a od té doby se nevrátilo. Zážitek pro mě byl tak silný, a měla jsem takový strach, že jsem po zbytek noci raději byla vzhůru. Netrpěla jsem žádnými špatnými následky, které by se mohly s tímto setkáním spojovat.“

Setkání ve Skotsku

Podobných setkání je celá řada. Dá se dokonce říci, že někdy nelze ani všechny případy registrovat a vyhodnocovat. Co se týče zahraničních zpráv, objevují se častěji a možná, že se zdají být zajímavější. Je to tím, že se lidé v zahraničí více svěřují a více o tom mezi sebou mluví a nepodléhají tolik bulvárním zprávám o UFO, kterým se mají všichni jen zasmát.

23. září 1996 ve Skotsku pozorovaly dvě ženy a jejich děti velký černý trojúhelník, který byl na zemi. Vypovídaly, že asi stovka šedých bytostí vystupovala z lodi a hemžila se kolem jako by byly na inspekci. Pak se náhle zastavily, jako kdyby cítily, že jsou sledovány. Než se svědkům naplněných hrůzou podařilo utéci, přiletěla rychle koule světla a přistála asi 10 metrů od nich. Z té vystoupila šedá bytost. Než ztratily obě matky vědomí, poslední věc, na kterou si vzpomínají bylo, že byly obklopeny velkým množstvím známých „šediváků“. Následná hypnotická regrese odhalila, že jak ženy, tak děti byly uneseny, vzaty na palubu neznámého objektu a později vráceny poblíž jejich vozu, kde se probraly.

Otec zmizel navěky

Setkání s něčím nevysvětlitelným se skutečně dějí po celém světě. V posledním případě se podívejme na případ z Brazílie.

Záležitost se odehrála již před 30 lety. Mladý chlapec se svým otcem se vypravili do lesa. Jelikož hledali kořeny a léčivé byliny, putovali ve větším rozestupu od sebe. Po jisté chvíli si chlapec uvědomil, že svého otce dlouho neviděl ani neslyšel praskání větví od našlapování. Začal jej volat, ale nedočkal se žádné odezvy. Po další chvíli začínal být neklidný. Kde je jeho otec? Měl však štěstí. Zahlédl otce asi 40 metrů vpravo mezi stromy. Zavolal na něj, ale otec nereagoval. Musel slyšet. Když nezareagoval ani po několikáté, mladík se rozhodl, že půjde přímo k němu. Jenže cosi se stalo. Viděl svého otce jak očividně zhypnotizovaný vchází asi do dvou metrů široké vrstvy světelné „mlhy“. Nereagoval na žádné výkřiky. Chlapec stál jako zmrazený a pozoroval jak se „mlha“ rychle rozplynula zanechávaje za sebou jen čistý vzduch a ani stopu po svém otci. Jeho otec od té doby nikdy nepřišel domů. Mohl snad muž zmizet navěky z našeho světa tím, že vkročil na „okraj reality“ na konkrétním místě a čase?