Je na Měsíci voda? Pokud ano, v jakém množství? Odpovědi na tyto otázky mohou zásadně ovlivnit budoucí osidlování našeho vesmírného souputníka. Zdroje vody usnadní zásobování stálých lunárních stanic a zároveň mohou posloužit jako zdroj paliva.
Pozorování dřívějších sond naznačovalo, že krátery v polárních oblastech, kam téměř nikdy nedopadá sluneční světlo, mohou ukrývat značné množství vodního ledu. Loňská mise družice LCROSS (zkratka v překladu znamená satelit pro pozorování a snímání měsíčního kráteru) měla přinést definitivní potvrzení. Družice v říjnu nasměrovala poslední stupeň své nosné rakety do kráteru Cabeus poblíž měsíčního jižního pólu. Použila ho jako projektil, který měl vymrštit mračna horniny. Kolem nich družice prolétla a měřila její složení, než sama ukončila svůj život nárazem o kus vedle.
První snímky z kamery na palubě družice, které mohl v přímém internetovém přenosu sledovat celý svět, vzbudily rozpaky - očekávaný výron prachu se nedostavil, nebo nebyl zdaleka tak dobře vidět, jak se očekávalo. Zástupci NASA přesto ujišťovali veřejnost, že operace skončila úspěšně, jenom analýza dat potrvá o něco déle. Po několika týdnech skutečně oznámili výsledek: sonda ve vymrštěném materiálu našla 95 litrů vody.

Vodu vyrábí i Slunce
Nedlouho před tím přišly zprávy o možné přítomnosti vody na Měsíci také z jiných zdrojů. Časopis Science v říjnu zveřejnil výsledky měření tří sond - indické družice Čandraján-1 a sond Deep Impact a Cassini, které v minulosti kolem našeho souputníka prolétaly. Všechny došly ke stejnému zjištění: na lunárním povrchu se nacházejí vazby kyslíku a vodíku, jaké jsou buď ve vodě, nebo v minerálech obsahujících skupinu hydroxyl (OH).
Pokud jde o vodu, není jí mnoho: na území o velikosti baseballového hřiště bychom jí našli pouhou skleničku. Navíc její množství kolísá. Vědci to dávají do souvislosti se slunečním větrem - proudem vysokoenergetických částic, které dopadají na měsíční povrch a reagují s minerály obsaženými v půdě, především s oxidem železnatým. Redukují ho na kovové železo a slučují se s kyslíkem, při čemž vzniká buď hydroxyl, nebo voda.
I v případě, že se skutečně jedná o vodu (resp. vodní led), není ho dostatečné množství a koncentrace pro využití budoucími kolonizátory. Nejnadějnějším místem pro stavbu lunární základny tedy zůstává okolí kráterů v polárních oblastech.