Mnohovesmír

V hodině fyziky se dozvíme, že „realita" není nic jiného než iluze, „zamrzlá" energie. Někteří to tvr­dili již před stoletími.

Nepatrné pohybující se záporně nabité elektro­ny a kladné nebo neutrální částice energie či jád­ra vytvářejí v rovnovážném stavu atomy, které se spojují do molekul a tvoří viditelnou hmotu. Pomocí technických zařízení je dnes možné existenci těchto maličkých uzlíků energie dokázat a zobrazit jejich strukturu. Ačkoliv se vzájemně nedotýkají, vytvá­řejí hmotný pozemský svět.

Pokud bychom se scvrkli na velikost elektronu, byl by pro nás nejbližší atom stejné molekuly vzdá­lený jako nějaká hvězda. Protože jsme ale nekoneč­ně větší než elektrony a atomy, musí nám připadat jako pevná hmota.

Stránky této knihy vyhlížejí jako něco pevného. Jestliže jimi pronikne nějaký předmět, roztrhnou se. Pokud uděláme totéž s cigaretovým kouřem, ne­stane se nic podobného, protože molekuly jsou od sebe vzdálenější, a proto jsou propustnější.

Židle, na níž sedíme, se skládá z mnoha miliard molekul, jež jsou složeny z ještě daleko vyššího poč­tu atomů. Každá buňka našeho těla obsahuje neko­nečně mnoho atomů a molekul. Při určitém vzájem­ném uspořádání energie a frekvence našich atomů a atomů židle by se mohlo stát, že by se vzájemně promíchaly a my bychom židlí propadli jako před­mět cigaretovým kouřem.

U astrálních těl jsou takové průniky něčím zcela samozřejmým. Já sám jsem zažil něco podobného a nikdy na to nezapomenu. Když jsem se chtěl pravou rukou dotknout podlahy vedle postele, pronikl jsem do prázdnoty, jako by podlaha byla z másla. Okamžitě jsem si uvědomil, že se mi to nezdá.

Tyto bizarní situace vznikají, pokud se setká tří­rozměrná hmota - fyzikální realita - s nefyzikálním astrálním tělem. Je to celkem pochopitelné, pokud do našeho chápání světa zapojíme i nadřazené rea­lity. Frekvenční vzor hypotetických nefyzikálních energií sídlí na druhé straně elektromagnetického vlnového spektra, ve vyšším rozměru. Z toho vyplý­vá, že astrální pseudoruka, která se skládá z více-frekvenční energie, nutně pronikne podlahou s niž­ší frekvencí, aniž by přitom ruka či podlaha utrpěly nějakou újmu.

Naše realita se zakládá na tom, co jsme schopni zachytit svými pěti „normálními" smysly. Jakmile se něčeho dotkneme nebo to pocítíme, tvrdíme, že to existuje a je reálné. Ve skutečnosti ale vnímáme pouze malou část. V každém okamžiku jsme vysta­veni množství elektromagnetických vln, které sice nemůžeme vidět, ale můžeme je prokázat pomocí televize nebo rozhlasu přeměnou na zvukové vlny nebo obraz. S hypotetickými vlnami z druhé strany elektromagnetického vlnového spektra je to jinak, kvůli jejich jinému fyzikálnímu charakteru je ne­můžeme zachytit. V některém druhu hyperspektra by mohly být specifické „frekvence" pro parapsy­chologické jevy - telepatii, předvídání, psychokinezi atd. -, ale také pro časové anomálie. K lepšímu pochopení použijeme analogii.

V každé kapce vody se pohybují tisíce mikrosko­pických bytůstek. Nemůžeme je vidět, ochutnat ani cítit. Ale již pomocí jednoduchého mikroskopu se nám podaří do jejich světa proniknout, prozkoumat jejich „osobní" sféru, aniž by si všimly naší přítom­nosti.

Náš svět, který je tak odlišný od jejich, je jim navždy uzavřen. Nikdy si neuvědomí, že jsou sou­částí daleko rozsáhlejšího systému.

I náš svět by mohl být částí něčeho mnohem vět­šího, s jinými rozměry, něčeho, před čím musí náš rozum kapitulovat.

Toto něco by mohlo mít energetickou strukturu, jejíž frekvence se od našeho elektromagnetického vlnového spektra radikálně liší. V takové struktuře může žít inteligence, která je pro nás stejně nepo­chopitelná jako náš svět pro mikroby.

Je možné, že bytosti z nadřazených rozměrů vy­volávají v našem světě mnoho „přirozených" a „anomálních" jevů, pokud je mezi těmito pojmy vůbec nějaký rozdíl.

 Výpady do jiných realit

 „My lidé si myslíme, že se skládáme z ,pevné hmoty'. Ve skutečnosti je fyzické tělo konečným produktem tajuplných informačních polí, které formují naše tělo jako i všechnu hmotu."

ITZAK BENTOV

„Městem otřásla ohromná exploze. Vyvolala ne­popsatelný chaos. Zkázu nejvyššího stupně. Nachá­zel jsem se uprostřed inferna, v rozžhaveném pekle obklopeném mořem plamenů. Nebylo úniku. Široko daleko žádná záchrana. Zánik světa.

Zažil jsem ho - tak realisticky, jak jen je možné katastrofu prožít. Mou první myšlenkou bylo: ,Teď se jim (ať už to je, kdo chce) konečně povedlo zničit všechno, co kdy bylo na světě stvořeno/ Nebo to byl galaktický holocaust? Vytvořili šílenci svými expe­rimenty umělou supernovu?

Myslel jsem a vnímal. Čili jsem ještě žil, ačkoliv plameny již dávno strávily mé hmotné tělo. Moje vlastní ,Ja - vědomí - se oddělilo od těla a dostalo se do vyšší, nezničitelné existenční roviny. Byl jsem mrtvý, a přesto jsem žil, živá mrtvola   zombie.

Náhle jsem si uvědomil: Všechno byl jen sen -strašný sen. Ale exploze? Vnímal jsem ji tak realis­ticky, tak brutálně, že ještě dnes nechápu, jak se mi to mohlo pouze zdát. Nahlédl jsem snad do naší budoucnosti nebo do nějaké jiné reality, do paralel­ního světa?"

Stalo se to ve čtvrtek 10. září 1992, ve 4.30 ho­din ráno. Půl hodiny po rozčilujícím snovém zážit­ku jsem byl schopen zase jasně myslet a všechno si zapsat.

Moje tělesné „Já" v realitě zániku světa již ne­existovalo. Avšak můj duchovní dvojník - vědomí - ano. Supervýbuch ho musel vymrštit zpět do naše­ho čtyřrozměrného světa - zpátky do pozemské pří­tomnosti, do mého zde existujícího a nepoškozeného hmotného těla.

Můj zážitek by mohl znamenat, že existujeme v nekonečně mnoha paralelních světech současně, tak jak to již dlouho předpokládá řada teoretiků fy­ziky. Copak ale můžeme chápat jako „život", „svět" a „čas"?

Pokud by se podařilo dokázat teorii paralelních světů, pak jedno z mých těl skutečně zahynulo. Ale tady, v čtyřrozměrném Einsteinově světě, existuji i nadále a mohu přemýšlet o svých zážitcích. Nebo to skutečně byl pohled do nejisté budoucnosti? Dou­fejme, že zánik světa zasáhne pouze některý z pa­ralelních světů, že nás jaderná katastrofa mine.

Americký teoretik fyziky Fred Alan Wolf je pře­svědčen o tom, že „jasné" sny - člověk sní a přitom je v bdělém stavu - (a možná všechny sny) jsou ve skutečnosti návštěvami paralelních světů. Označu­je je jako minihologramy v rámci větších kosmic­kých hologramů.

Otázkou je objektivnost „jasných" snů a paralel­ních vesmírů. Podle pojetí Michaela Talbota musí­me v holografickém modelu světa rozlišovat mezi subjektivním a objektivním: „Ve světě, v němž fyzi­kovo vědomí ovlivňuje realitu subatomární částeč­ky, postoj lékaře účinek placeba a dech experimen­tátora funkci přístroje, se nemůžeme chovat stejně, jako bychom existovali odděleně od našeho výzkum­ného objektu. V holografickém vesmíru, ve kterém jsou všechny věci součástí jednoho kontinua, není striktní objektivita možná."

Průběhy událostí v našem a v každém z neko­nečně mnoha paralelních světů by se musely více či méně odlišovat. Možná jsou to právě ony malé od­chylky, které vypadají tak důvěryhodně a umožňují nám usuzovat, že vedeme dvojí nebo dokonce něko­likanásobnou existenci.

Příležitostně se nám zdají události, které se po­zději skutečně stanou, jenom se od snu odlišují v ně­kterých detailech - je to znamení, že se zážitky ode­hrávají paralelně ve dvou rozdílných existenčních rovinách. O jednom z těchto případů informuje zná­mý, v roce 1990 zavražděný americký parapsycho­log D. Scott Rogo: „Jedna hospodyňka ze státu Wa­shington měla neobvyklý sen, který se "odehrával" několik mil jižně od La Barge (Wyoming): ,Viděla jsem sama sebe v dlouhých prostých šatech. Stála jsem společně se svými třemi malými dcerami před dost zanedbanou chatou. Dívala jsem se směrem k severu. Nad šachtou v údolí stoupal k obloze hus­tý kouř. Srdce mi prudce bušilo. Měla jsem velký strach, věděla jsem, že můj muž je v dole. Možná tam byl sám. Možná nám onen důl patřil. Běžela jsem k úzké ohradě vedle domu, osedlala jsem koně a nařídila dcerám, aby nikam nechodily, protože musím dojet pro pomoc. Potom jsem se probudila zaplavená slzami. Sen se mi ještě dlouho vracel, ni­jak si ho nedovedu vysvětlit.

Sen se o mnoho let později téměř potvrdil. Žena pracovala na jednom ranči ve Wyomingu: Pomáha­la jsem rančerově ženě s vařením, starala se o děti a uklízela dům. Majitelé měli čtrnáctiletého syna, který se zajímal o staré náklaďáky. Jednoho odpo­ledne se vydala rančerka s ním, se mnou a dvěma dalšími dětmi k sousedovi. Měli tam pár starých aut, které by chlapec mohl opravit. Ranč ležel u sil­nice do La Barge. Promluvili jsme s farmářem, sdě­lil nám, že vozy stojí na vyvýšenině za pozemkem... Opustili jsme silnici a po několika mílích dorazili k pahorku. Přeběhl mi mráz po zádech. Dívala jsem se na stejné údolí, které jsem viděla ve svém snu. Věděla jsem, že jsem tu už jednou byla. Bezděčně jsem pohlédla na místo, kde stál dům a ohrada pro koně, pak jsem hleděla přes údolí k dolu, nad nímž se ve snu valil kouř. Ale důl tam nebyl, jenom vyso­ká tráva.

Líčení odhalilo podstatné rozdíly mezi realitou snu a fyzickým zážitkem. V paralelním světě mohl osud zmíněné ženy a jejích blízkých proběhnout ji­nak."

Rakouský publicista Gerhard Steinhäuser se ve své knize zmiňuje o příběhu počestného bavorského kováře, který ve snu údajně prožil svůj minulý ži­vot loupeživého rytíře. Snové zážitky ho zavedly až k hradu, z něhož podnikal loupežné výpravy. V kro­nikách z oněch dob se vše podařilo do detailů potvr­dit. Zdá se, že život není nic jednorázového a smrt nic konečného. Naše vědomí je schopné se přizpůso­bit, může se zřejmě pohybovat současně v různých časech. Steinhäuser nazval tyto vícenásobné exis­tence časovými variantami.

Podle teorie paralelních světů jsme všichni časo­vými variantami. A žádná z existencí, které se potu­lují časem, nemá ponětí o druhé. Psychiatři zjisti­li, že se naše vědomí může „děli", může se skládat z většího počtu jednotlivých osobností, z nichž každá má jiný psychický charakter.

U jednoho těžkého zločince, s nímž američtí psy­chiatři prováděli dlouhodobé pokusy, bylo zjištěno až dvacet rozdílných osobností.

Při hypnotických regresích - vzpomínkách na minulé životy - líčily pokusné osoby své minulé zá­žitky do těch nejmenších podrobností. Jistý vědec byl v minulém životě Vikingem, v hypnóze mluvil jazykem, který lingvisté identifikovali jako jeden ze staroseverských dialektů. Při dalším pokusu se stej­ný muž přenesl do své další existence ve staré Persii. Začal psát písmem podobajícím se arabštině.

Vedle „přemístění" do dřívějších pozemských ži­votů jsou snad možné i exkurze do rozměrů nadřa­zených oblastí. O takovém fantastickém zážitku mě nedávno informoval jeden z mých čtenářů - pan U. K. (56). Během své zkušenosti s nadřazenými exis­tenčními rovinami zjistil, že čas je v nadsvětě zcela bezvýznamný.

Líčení pana K. je tak přesvědčivé, že bychom se o něm měli blíže zmínit:

„Budu vyprávět o snu, který se mi zdál už v roce 1982. Nacházel jsem se mimo své tělo, v prostoru ,nad povrchem Země'. Současně jsem věděl, že nad touto rovinou jsou ještě další, obydlené inteligent­ními bytostmi.

Procházel jsem se po této (první) rovině a náhle se ke mně přiblížila mlhou zahalená bytost. Zeptal jsem se jí, kdo je. Bytost odpověděla vyhýbavě, ne­měla žádné konkrétní jméno.

První, co mě udivilo, bylo, že jsme mluvili úplně cizím jazykem, který mi ale připadal nějak povědo­mý, jako bych ho již někdy používal... Vznášeli jsme se nad krajinou zahalenou v mracích. Vše bylo ozá­řeno oranžovým světlem.

Nyní vylíčím jednotlivé podrobnosti svých zážit­ků. Musím se zmínit o tamních představách o čase. Řekli mi, že ,čas' je pro ně něčím pevným. Vzhledem k tomuto pevnému času se pohybují dopředu a doza­du jako po stojícím dopravníku. Protože jsem tomu nerozuměl, poprosil jsem o příklad. Bytost se mě ze­ptala, co bych chtěl vidět. Přál jsem si prohlédnout Evropu před třemi sty lety. Okamžitě jsme se tam přenesli - neviditelní pro lidi. Mohl jsem se podívat do malého selského stavení. Nějaká žena krmila sle­pice. Slyšel jsem, jak kdosi štípe dříví. Náhle jsem začal mít pocit, že ve vzduchu visí neštěstí. Lidé se zřejmě báli přepadení. Já jsem všechno nejen slyšel a viděl, ale mohl jsem se i vcítit do starostí tehdej­ších lidí.

Idylická scéna trvala jenom krátce. Prostředí se zničehonic prudce změnilo a já jsem seděl ve vlaku, který někam pomalu odjížděl. Podíval jsem se z ok­na a uviděl sebe sama, jak sedím v kupé jiného, ko­lem projíždějícího vlaku. Byl jsem to já, ale jinak starý. Ukázalo se, že je možné manipulovat tím, co označujeme jako čas.

Ještě jedno téma mě zajímalo. Zeptal jsem se oné bytosti na jejich vztah ke smrti. Prý neznají pozem­ské pocity - bolest, soustrast atd.

Požádal jsem, jestli bych nemohl zažít smrt. Sel jsem po cestě a bez varování mě zasáhla střela z ně­jaké neviditelné zbraně. Pokračoval jsem klidně dál. Po dvou třech krocích jsem se otočil. Teprve potom jsem si všiml, že na cestě za mnou leží má mrtvola. Velmi mě udivilo, že jsem vůbec nevnímal okamžik přechodu mezi životem a smrtí."

Pan K. si ještě po letech vzpomínal na nejmenší detaily svých zážitků. Jsou to všechno pouze fanta­zie, perverze lidské duše? Můžeme manipulovat vě­domím (bez účinků drog) a vyslat ho na cestu do ji­ných časů a světů?

Gero von Boehm představuje ve svém televizním pořadu Osmý den stvoření některé americké vědce, kteří se zabývají aktuálními otázkami vývoje počíta­čů a umělé inteligence. Nejzajímavější byl rozhovor s profesorem Marvinem Minským z Massachusetts Institute of Technology, Cambridge. Je to vědec, kte­rý naprosto popírá existenci duchovních dvojníků: „Naše Já, duše, duch - a jak se to všechno nazývá — to všechno je nesmysl." Tentýž Minsky, který podle vlastních slov nenávidí smrt, protože ničí všechny informace shromážděné za lidského života, chce ty­to poznatky zachovat tak, že ve středu mozku inte­ligentních lidí umístí „neuročip" (. Ten má zachycovat údaje ze všech částí mozku a předávat je do počíta­če. Překonání fyzické smrti pomocí zaznamenání všech získaných informací a zkušeností? Umělá in­teligence - věčný život?

Minskyho hororová vize připomíná zfilmovanou novelu Curta Siodmaka Donovan's Brain (Donovanův mozek), v níž je uměle udržován při životě mozek milionáře, který zahynul při leteckém neštěstí.

Hrozím se pomyšlení na „deponování" lidského ducha, pomyšlení na Psychofrankensteiny, kteří se nebojí pronikat do soukromí mrtvých a chtějí z nich dělat nesmrtelné. Ale Minskyho myšlenka zřejmě nepůjde realizovat, protože lidské vědomí a myšlení se nacházejí ve vícerozměrné rovině. Mozek slouží pouze jako spínač mezi vědomím a ostatními orgá­ny. V okamžiku smrti se vědomí odděluje od našeho hmotného těla a existuje v jiné rovině bytí, možná v jiném čase paralelního vesmíru, daleko z dosahu posedlých vědců.