Mnohovesmír

Energie z ničeho? 

Dr. Ing. Gerd Harms se zamýšlí nad revolučními způsoby získávání energie

Kdysi jsem hovořil o otázkách energie v prostorách patřících skupině katolických studentů. Můj pohled neustále přitahoval kříž na protější stěně a to vedlo mé myšlenky do minulých časů, k lidem trpícím pod cizí vládou a v otroctví, k bezbranným lidem, kteří byli nuceni pracovat pro jiné. Myslel jsem ale také na zoufalé pokusy setřást jho otroctví. A před mým vnitřním zrakem se objevovaly kruté tresty, které používali vládcové vůči svým podřízeným, aby si zajistili jejich pracovní sílu. Jedním z těchto trestů bylo ukřižování, kterému nepadli za oběť jen otroci. Ukřižování zpečetilo také konec pozemského života Ježíše Krista a symbol tehdejšího hanebného činu jsem teď měl před očima.

Ano, bylo tomu tak vždy. Člověk na této zemi se vždycky pokoušel vyhnout se práci, bez níž ovšem nemohl dosáhnout svých cílů. Kde to bylo možné, nechal za sebe pracovat jiné. Buď jako otroky, nebo za odměnu, která byla ovšem v mnoha případech tak nízká, že osud takto odměňovaných byl sotva lepší než osud otroků. Copak nebyly ještě v minulém století obrovské davy válečných zajatců nuceny k robotě za často nelidských podmínek? A pak mnohá zvířata, která byla nucena vykonávat práci za člověka: koně, osli, voli, buvoli, velbloudi, sloni, ...

Mezitím se mnohé změnilo, alespoň v těch částech země, které se považují za civilizované. S technickými vynálezy pracovních strojů zmizelo otroctví a jsou lidé, kteří tvrdí, že jedno by nebylo možné bez druhého. Stále platí, že jsme ovládáni silným popudem k činnosti a zároveň k životu v blahobytu, přitom se ale snažíme pokud možno eliminovat vlastní námahu. Na tomto poli nám moderní technika poskytuje nespočetné možnosti. Prostředky k pohodlnému pohybu vpřed, přístroje a zařízení pro dům a domácnost, stroje pro průmyslovou výrobu a stále více také pomůcky k ulehčení namáhavé činnosti mozku.

Energie bez materiálních zdrojů

Pro všechno, co se v materiálním světě pohybuje nebo mění, je zapotřebí energie. Proto je dnes spotřeba energie obrovská. Z velké části je tato spotřeba pokryta procesy spalování pro účely vytápění a také tepelně energetickými zařízeními. Atomová energie hraje v celosvětovém měřítku momentálně jen podřadnou roli, ačkoliv jak na její podporu, tak na boj proti ní je vynakládáno mnoho peněz. My lidé jako obyvatelé země jsme v poměrně krátké době stihli spálit značnou část fosilních zdrojů energie – uhlí, ropy a plynu a všem je jasné, že tyto zásoby budou stačit už jen omezenou dobu. Kromě toho zplodiny vzniklé při spalování zatěžují stále více atmosféru a hrozí, že vychýlí přirozenou rovnováhu natolik, že námi způsobená klimatická katastrofa nebude už jen možná, ale pravděpodobná. Také radioaktivní odpad atomových elektráren představuje dosud nevyřešený problém.

Už celá desetiletí se hovoří o tom, že se jednou podaří uvolnit energii i bez použití materiálních zdrojů. Neustále se také objevují lidé s návrhy řešení. Tyto návrhy jsou zpravidla nepoužitelné a jejich autoři často nejsou schopni je věcně posoudit. V nemálo případech ale došlo i k vědomému klamání nebo se „vynálezci“ cítili zavázáni svým sponzorům, kteří je v podvodu podporovali a kteří nevědomě také často podlehli sebeklamu. Neboť my všichni máme sklony vidět to, co vidět chceme.

I já myslím už od mládí na to, že se jednou podaří překonat dosavadní způsob získávání energie. Za prvé mě vždy fascinovalo, kde berou živočichové, například létající hmyz, energii potřebnou k životu. Také jsem se dozvěděl o tom, že lidé ve výjimečných situacích získali přístup k energiím, které jsou mimo oblast všeho, co je možno vysvětlit běžnou látkovou přeměnou.

 Neobyčejné měniče energie

Většina dosud známých návrhů strojů, které se měly pohybovat samy od sebe bez použití „pohonných látek“ nebo jiných zdrojů energie, byly více či méně neobvyklé měniče energie. Lidé si od nich slibovali, že při přeměně energie dojde také nějakým způsobem k jejímu nárůstu. Německý Patentový úřad je například neustále konfrontován s návrhy na takzvané „perpetuum mobile“, bylo proto rozhodnuto, že takové přihlášky patentů nebudou zásadně vůbec zkoumány. Jeden z těch, kdo patentové přihlášky zkoumají, mi ovšem sdělil, že německý Patentový úřad by patent na zařízení udělit musel, pokud by jeho vynálezce mohl prokázat funkčnost tohoto zařízení vhodným příkladem realizace.

Zatímco píši tyto řádky, obrací se můj pohled k „světelnému mlýnku“ v mé knihovně. Je to kolo s lopatkami ve skleněné baňce, které se působením denního světla nepřetržitě otáčí. Lopatky mají začerněné a světlé plochy. Začerněné plochy pohlcují světlo a přeměňují ho v teplo, zatímco světlé plochy světlo odrážejí. Ve spojení s plynovým reziduem ve skleněné baňce způsobují zahřáté plochy proudění plynu, které uvádí kolo do pohybu. Kdybych mohl toto kolo umístit do vesmíru tak, že by bylo neustále na slunci, neměl bych pak perpetuum mobile, tedy stroj, který se, jak už říká jeho název, nepřetržitě pohybuje? Je přitom nutné brát v úvahu zákon o zachování energie, s nímž se perpetuum mobile dává vždy do souvislosti?

Zákon o zachování energie patří k základním pilířům dnešních přírodních věd a techniky. Říká, že v uzavřeném systému zůstává součet všech energií nezměněný. Jednoduše řečeno: z „ničeho“ nemůže vzniknout „něco“, a tam, kde „něco“ existuje, nemůže toto „něco“ beze stopy zmizet. Na tom staví celá naše technika a tento základní zákon je natolik pevnou součástí našeho myšlení, že nás mohou značně zmást například fenomeny zjevení duchů.

Zákon o zachování energie ovšem nelze odvodit z jiných prokázaných skutečností či zákonů, vyjadřuje pouze všeobecnou zkušenost. Jakmile o tom ale člověk začne vážně přemýšlet a do svých úvah zahrne také některé výsledky dnešního zkoumání přírody, mohou zcela jistě vyvstat pochybnosti o všeobecné platnosti tohoto zákona.

Průnik do uzavřených systémů

Předpokladem použití zákona o zachování energie je uzavřený systém. Takové uzavřené systémy jsou ovšem jen pomocnou představou pro lidské myšlení, reálně vůbec neexistují, neboť všechny skutečnosti mají více či méně vztah k nějakým jiným skutečnostem nebo jsou vystaveny jejich působení.

Představme si ohraničený prostor ve vesmíru mezi nebeskými tělesy. Má představovat uzavřený systém, jehož hraniční plochy můžeme neustále kontrolovat. Nějakou zvláštní technikou se nám může podařit zbavit tento ohraničený prostor veškeré hmoty a vyloučit jakékoliv záření. Jestliže nyní uvnitř tohoto prostoru zjistíme existenci energie, pak podle zákona o zachování energie musela tato energie proniknout do prostoru hraničními plochami a musela být při tom pozorovatelná. – Nyní nasměruje schopný fyzik dva od sebe vzdálené mikrovlnné zářiče stejné frekvence na hranici prostoru a postará se o to, aby se tyto mikrovlny na hranicích prostoru interferencí (protifázovými kmity) vzájemně vyrušily. Po proniknutí hranicí se paprsky ovšem znovu od sebe oddělí a uvnitř prostoru jsou zjistitelné jako tok energie. Máme tak prostor, ve kterém se vyskytuje energie, aniž by byla zjistitelná na hranici tohoto prostoru. Zákon o zachování energie je tím určitým způsobem zpochybněn.

Pro srovnání si představme národ, který se chce hranicí oddělit od ostatních národů a hranice přísně hlídá, takže jimi nemůže nikdo proniknout dovnitř. Tyto uzavřené hranice jsou ovšem účinné pouze proti vnějším vetřelcům, nemohou ovšem zabránit vniknutí „vnitřních vetřelců“, kteří se tu narodí. Tito lidé se sem dostanou existenční úrovní vyššího řádu, kterou nelze zabezpečit vnějšími hranicemi. A totéž platí přirozeně také pro stát, který své občany uzavírá hranicemi. Proti zmizení občanů tím, že zemřou, nemůže rovněž nic udělat.

Také ve fyzice částic už existují pozorování, která ukazují, že ze zdánlivého „ničeho“ se spontánně objevují částice hmoty a právě tak mohou zase zmizet. A protože člověk dnes vidí ve hmotě něco jako „zamrzlou“ nebo „zhuštěnou“ energii, je jasné, že zákon o zachování energie nemůže mít neomezenou platnost.

Proto se už dnes také nezpochybňuje, že v mikrooblasti, tedy v oblasti nejmenších částic nebo kvant, dochází neustále k (přechodnému) porušování zákona o zachování energie. Většina lidí si jen nedokáže představit, že tomu tak může být i v těch dimenzích, které jsou určující pro naši techniku. Jednoduše chybí odpovídající zkušenosti. 

„Éter“ a kvantová mechanika

Hovořil jsem o něčem, čemu říkáme „zdánlivé nic“. Neboť „nic“ je pouze myšlenková představa lidského rozumu fixovaného na hmotu. Hovoří se také o vakuu nebo o prázdném prostoru a člověk si přitom představuje, že tento prostor je zbaven jakéhokoliv druhu hmoty tak, jak si to člověk myslí o prostoru mezi hvězdnými tělesy nebo o prostoru mezi jádrem atomu a jeho elektronovým obalem. Protože tento zdánlivě prázdný prostor je například schopen vést světelné paprsky, uvažovalo se nejdříve o médiu, které tento prostor vyplňuje třeba formou řídkého plynu a může zprostředkovat procesy záření a vlnění. Toto médium bylo nazváno éterem – jako ona kapalina, která se tak lehce vypařuje. Že je k vedení vln zapotřebí nosiče, nám ukazuje například zvuk, který se ve vzduchoprázdném prostoru nemůže šířit.

Když se ovšem nepodařilo nalézt důkazy existence takového éteru, přestal se člověk touto myšlenkou zabývat a prosadila se teorie relativity. Není ale zaručeno, že bude mít dlouhé trvání, protože existovali a také dnes existují její seriozní kritici s dobrými argumenty. Totéž platí ve vztahu k éteru: dnes se stále více zpochybňuje nahlížení na prázdný prostor jako na „nic“. K tomu přicházejí mnohá matoucí tvrzení a pozorování z oblasti kvantové teorie, začínající jednoduchým zjištěním, že se například světlo jednou ukazuje jako vlnění s interferenčními jevy, zatímco v jiném ohledu je vysvětlitelné spíše jako proud částic, který vyvolává elektrický proud v solárním článku. V kvantové teorii existuje také takzvaný vztah neurčitosti (definovaný Wernerem Heisenbergem v roce 1926). Uvádí, že u částice, například elektronu, není možné současně přesně určit místo a rychlost nebo hybnost. To propůjčuje fyzice v mikrooblasti jistou neurčitost, která je podle světového názoru buď vítána nebo brána na vědomí s nechutí. Albert Einstein se například nemohl smířit s myšlenkou neurčitosti nebo náhody v přírodních dějích. Od něho pochází výrok: „Bůh nehraje v kostky.“

Fakta získaná při zkoumání mikročástic ukazují svět, na který se nedají přesně aplikovat modelové představy tak zvané „klasické fyziky“, k nimž nás přivedly zkušenosti zprostředkované našimi smysly. Většina dnešních fyziků se s tím jednoduše spokojí; existují ale také jiní, kteří vyžadují nové názorné výkladové modely (David Buhm, 1952).

Takový model vychází z toho, že všechny částice nebo kvanta vykonávají vedle svého hlavního pohybu ještě jakýsi druh nepravidelného (statisticky kolísavého) kmitavého pohybu. Mluví se při tom o „kvantových fluktuacích“ nebo o „fluktuujícím vakuu“, ve kterém jsou částice uloženy a které tento kmitavý pohyb způsobuje. Tím bychom se opět dostali k éteru, který ovšem nevykazuje vlastnosti, které jsme dříve předpokládali, a nenachází se v klidovém stavu, nýbrž se pohybuje nepravidelným vlněním, srovnatelným přibližně s vodní hladinou při bouři. Elementární částice jsou potom jako lodě na rozbouřeném moři: jejich kurs je sice možné zjistit a popsat, ale jejich okamžitá přesná poloha je neurčitá, protože lodě jsou navíc podrobeny nepředvídatelnému pohybu mořských vln. Z jejich přesné momentální polohy nelze obráceně stanovit jejich přesný kurs.

Abychom zůstali u tohoto přirovnání: existují také ponorky, které na jednom místě zmizí z povrchu a na jiném se opět vynoří. Míněn je kvantově-mechanický tunelový efekt, podle něhož může například elektron „podtunelovat“ bariéru z izolační látky. Na jedné straně zmizí a znovu se vynoří na straně druhé. Tento efekt se dnes využívá v rychlých elektronických zařízeních (tunelová dioda). Mezitím se zjistilo, že toto podtunelování se může dít rychlostí větší než je rychlost světla (tím se zpochybňuje Einsteinovo tvrzení o nepřekonatelnosti rychlosti světla). I ve viditelné hmotě může dojít ke srovnatelným pochodům, které ovšem zatím pozorovalo jen několik lidí při určitých experimentech nebo které byly popsány v literatuře science-fiction. Je zde míněna dematerializace a rematerializace předmětů.

V pohybu mořských vln je skryto velké množství energie ve formě pohybové energie vodní hladiny. Tuto energii lze technicky využít, i když se to dnes v praxi příliš nedělá, protože příslušná zařízení jsou poměrně nákladná. A právě tak se uvažuje o využití kvantových fluktuací…

Energie vakua

Podle holandského fyzika H. C. Casimira je pojmenován efekt, který vzniká, jestliže k sobě postupně přibližujeme dvě rovnoběžně orientované desky. Na tyto desky působí rovnoměrně ze všech směrů kvantové fluktuace vakua. S tím spojený tlak je za normálních podmínek tak málo pozorovatelný, jak málo vnímáme my tlak vzduchu, který na nás působí stejnoměrně ze všech stran. Kvantové fluktuace si můžeme představit jako směsici kmitání o nejrůznějších kmitočtech právě tak, jako kmitají plynné molekuly vzduchu. S tím rozdílem, že pohyb molekul je projevem teploty hmoty, kdežto kvantové fluktuace jsou výrazem tak zvané energie nulového bodu prázdného prostoru, nikoliv projevem tepla. Jestliže se již zmíněné desky k sobě navzájem přibližují, vytvářejí se mezi nimi tak zvané stojaté vlny a tyto vlny pak již nezpůsobují žádný tlakový účinek na desky. Mezi deskami tedy dochází ke snížení tlaku, zatímco tlak z vnějšku se nezměnil. Tento děj bylo možno změřit, a tak se ukázalo, že i v prostoru „bez záření“ při nulové teplotě dochází mezi deskami k takovým silám. Tyto síly jsou tím větší, čím menší je vzdálenost mezi deskami, protože s klesajícím odstupem působí stále vyšší frekvence. Kdo někdy zkusil na sebe položit dvě rovné skleněné desky a pak je zase od sebe odtáhnout, zná takové síly, ovšem v jiném měřítku a díky působení vzduchu, protože na pohled a omak hladká skleněná deska není v mikrooblasti v žádném případě hladká, nýbrž velmi drsná.

Casimirův efekt tedy odkazuje na kvantové fluktuace. Na základě těchto pozorování a teorií byl proveden odhad obsahu energie prázdného prostoru neboli vakua a došlo se při tom k neslýchaně vysokým hodnotám. Objem jednoho čajového šálku by stačil k vypaření všech světových moří. Velikost této energie závisí na tom, do jak vysoké frekvence je myslitelné její využití. Hustota energie (množství energie v objemové jednotce) stoupá s třetí mocninou frekvence, to znamená, že dvojnásobek použité frekvence vede k osminásobné hustotě energie.

Harald Puthoff (USA) je jedním z fyziků, kteří tyto souvislosti zkoumají teoreticky i experimentálně. Napsal mi, že teoretická stránka prací pokračuje dobře, s experimentálními důkazy je to ale obtížnější. Tyto nové teorie se pokoušejí popsat a vysvětlit také fenomén setrvačnosti hmoty a gravitace jako působení pole nulového bodu vakua. Setrvačnost hmoty se projeví, jakmile chceme zvýšit nebo snížit rychlost hmotného tělesa. To nejde bez určité dávky energie. Teorie ukazují, že k interakci s éterem nebo vakuovým polem dochází jen při změnách rychlosti, zatímco nezměněné rychlosti k takovým interakcím nevedou. Tím se možná otevřela cesta k pochopení některých dosud záhadných přírodních jevů.

Setrvačnost hmoty hraje například rozhodující roli při tvorbě vírů v kapalinách a plynech. Vodní víry a větrné smrště se svou intenzitou zavdávaly neustále podnět k domněnkám, že při nich dochází k dosud neobjasněnému nárůstu energie. Možná nám tyto novodobé teorie o pozadí setrvačnosti hmoty brzy nabídnou možnost pokročit v těchto otázkách dále.

Pokusy o využití energie vakua

U chemické energie se jedná o vazebnou energii atomů a molekul, která se při spalování uvolní a pohybem molekul je předávána dál. U atomové nebo jaderné energie jde o vazebnou energii elementárních částic, která se při štěpení jádra nabo jaderné fúzi uvolní a pohybem elementárních částic je předávána dál. U energie vakua nebo prostorové energie se jedná o pohybovou energii prázdného prostoru, tedy onoho prostoru, který předchází elementárním částicím jako stavebním kamenům materiálního světa.

Můžeme si představit zařízení, jimiž by tato energie mohla být převedena do dnešní fyzikální skutečnosti. Abychom to opět podobenstvím ozřejmili pro oblast hrubé materie, připomeňme si „Maxwellova démona“: plyn, který vykazuje určitou teplotu, sestává ve skutečnosti ze směsi molekul plynu různých teplot, a naše teploměry měří jen průměrnou hodnotu. Anglický fyzik Maxwell si představil něco na způsob „ducha“ nebo „démona“, který je schopen tyto molekuly plynu roztřídit podle jejich pohybové intenzity nebo teploty. Jeden můj známý například vyvinul a přihlásil k patentování způsob, podle něhož se tepelná energie pomocí elektrochemického článku bezprostředně převede na energii elektrickou. Přitom se sníží teplota okolí a, na rozdíl od známých tepelně energetických strojů, není zapotřebí žádný odvod tepla. Tento způsob boří hranice současné teorie termodynamiky. Je ale šance dosáhnout srovnatelných výsledků v mnohem jemnější oblasti kvantových fluktuací vakua?

Zdá se, že určitá pozorování už ukazují cestu. Vystavíme-li vodu působení silného akustického pole, začne zářit (zvuková luminiscence nebo zvukově indukovaný jev záření). Viděno z mikroskopického hlediska, pozorujeme jednotlivé záblesky, které vycházejí z nepatrných bublinek ve vodě. V těchto bublinkách panuje vysoká teplota, pro kterou zatím neexistuje žádné všeobecně akceptovatelné vysvětlení. Vypadá to, jako by se vlivem akustického pole utvářely duté prostory tak malých rozměrů, že zde může být účinný Casimirův efekt. V USA byl vyvinut tepelný přístroj, který ohřívá vodu tak, že systémem vhodně formovaných míchacích těles nutí vodu k silnému pohybu a tvorbě vírů, čímž by mohl vzniknout efekt jako v akustickém poli. Energetický stupeň účinnosti tohoto tepelného přístroje je údajně vyšší než 100 %, což ukazuje na to, že zde přitéká dodatečná energie z vakua. Podobné zprávy přicházejí také z Ruska.

V této souvislosti je třeba připomenout také jiný jev, tak zvanou kavitaci. Na hranách turbín nebo lodních šroubů dochází k velmi nežádoucímu materiálovému úbytku. To platí také pro vysílač ultrazvuku v kapalinách. Zatím byla snaha vysvětlit tento jev konstatováním, že pohybem vody vznikají místně ohraničené vakuové zóny, v nichž se kov vypařuje. Ale prostory s vakuem často obklopuje kov, aniž by se vypařoval. Kromě toho je ve vodě také dobře chlazen. Mnohem rozumnější se mi zdá vysvětlení, které jsem popsal v případě sonoluminiscence: v malých, krátkodobě existujících dutinách vyvolává energie vakua v úzce omezeném prostoru teploty, při nichž se materiál vypařuje.

Jiné uspořádání využívá tzv. elektronový klastr. Jde o shluk elektronů, který se pohybuje v elektrickém poli. Zdá se, že i na elektronové klastry působí energie vakua tak, že se energetický obsah těchto „balíků elektronů“ zvyšuje, takže opouštějí zařízení s vyšší energií, než by se dalo čekat podle poznatků dosavadní fyziky. Nárůst energie přitom nepochází pouze z elektrického pole. Jsou patentována různá zařízení a americký patentový úřad zřejmě poprvé akceptoval pojem energie vakua.

Co se stalo se „studenou fúzí“?

Před několika lety se hodně hovořilo o tak zvané „studené fúzi“. Dva chemici tehdy zjistili, že necháme-li vodík pronikat do určitého kovu a tímto průnikem pak vedeme elektrický proud, může dojít ke zvýšené tvorbě tepla. Vyslovili domněnku, že při této reakci dochází k jaderné fúzi, provázené uvolněním tepla. Splynutí atomových jader (fúze) bylo ale do té doby známé jen při vysokých teplotách a uměle uskutečnitelné jen ve vodíkové bombě, zatímco tentokrát probíhaly děje při pokojové teplotě. Další výzkumné týmy však pokusy zopakovaly a nezjistily existenci radioaktivních dějů, které by měly jadernou fúzi provázet; ani samotné opakování pokusů nebylo bez problémů. Počáteční velký zájem medií pak rychle opadl a dnes ví jen několik málo zasvěcených, že se na věci dále pracuje.

Již byla patentována zařízení, kde uvolněná tepelná energie údajně představuje několikanásobek vložené energie elektrické. Pro tyto pochody ovšem dosud neexistuje žádné uspokojivé vysvětlení…

Možná se brzy dočkáme třeba ohřívačů vody pracujících na takovém principu, protože prakticky zaměření konstruktéři nebudou čekat se svými výrobky na teoretická zdůvodnění. Můžeme se domnívat, že se u tak zvané studené fúze, pokud opravdu funguje, také jedná o uvolnění energie vakua.

Nové přístroje a postupy

Existují ještě i jiné přístroje a postupy, které by mohly transformovat vakuovou nebo prostorovou energii. Americký patentový úřad udělil několik patentů, které v doprovodném textu uvádějí hodnoty jednoznačně odporující zákonu o zachování energie, jak jej dnes formulujeme. Sám jsem viděl stroj (a znám také člověka, který jej sestavil), který po jednorázovém ručním nastartování běží samostatně bez jakéhokoliv dalšího přísunu energie, a navíc dodává energii k pohonu dalších elektrických zařízení. Jako odborník v oblasti elektrické energie ovšem nejsem schopen pochopit do detailů jeho funkci. Lidé, kteří tento elektrostatický generátor postavili, zastávají názor, že většina lidí není v současné době zralá k tomu, aby s takovou technikou dokázala smysluplně zacházet.

Za zmínku stojí také kniha „Jezero energie, v němž se vznáší Země“. Vydali ji synové Henryho Moraye, amerického ředitele elektrárny a vynálezce. Píší v ní: „Celý příběh se čte jako science fiction, ale nemylte se, všechno je to pravda. V letech 1920 až 1930 Moray postavil a stále vylepšoval stroj, jehož prostřednictvím se zřejmě napojil na nulový bod energie vakua nebo alespoň vyráběl energii, která poháněla elektrické přístroje.“

Jak je možné, že o tom dnes už není nic známo? Moray sám nevěděl přesně, na jaký zdroj energie se napojil, proto nedosáhl udělení patentu; on sám však neměl v úmyslu přenechat svůj vynález velkoprůmyslu, ale chtěl jej zpřístupnit všem. Jisté kruhy mu dokonce usilovaly o život, protože převratné vynálezy s sebou přinášejí rozsáhlé hospodářské změny, které se nemusí každému líbit. Moray také vlastnil vždy jen jeden provozuschopný exemplář svého energetického konvertoru a neustále jej zlepšoval. Jeho poslední a nejsilnější měnič energie někdo zákeřně zničil. Pak už se mu nikdy nepodařilo nový měnič energie postavit.

Moray a mnoho jiných vynálezců nacházelo inspiraci ve výrocích Nikoly Tesly, geniálního průkopníka elektrotechniky:

„Naše technika bude jednou poháněna energií, která existuje v každém místě vesmíru… Všude ve vesmíru je energie. Je otázka, je-li to energie klidová, nebo pohybová. Jestliže se jedná o klidovou (statickou) energii, jsou všechny naše naděje marné. Jestliže je to ale energie pohybová (kinetická) – a my víme jistě, že se tak chová – pak je jen otázkou času, než člověk připojí svou techniku k soukolí přírody.“

Strach z nového?

Mnoho jednotlivců a organizací spojených s energetikou jako podnikatelé, akcionáři, prostí pracovníci i výzkumníci a učitelé mají strach ze skutečně velkých změn. Mohly by otřást jejich dosavadními znalostmi a zpochybnit i jejich profesní a společenskou existenci. To je ale ovoce vnitřní pohodlnosti, snahy setrvávat v zajetých kolejích, je to známka slabosti, která se projevuje jako brzda pravého pokroku. Z dlouhodobého hlediska bychom mohli díky novým zdrojům energie jen získat. Přechodných obtíží bychom se nemuseli obávat, kdybychom… ano, kdybychom dokázali možnosti, které se rýsují, smysluplně využít.

Naše působení směřuje převážně k tomu, abychom se měli dobře. Tím jsme se ovšem stali více či méně nepřáteli přírody, kterou pleníme a znásilňujeme. Každý z nás dnes s pomocí techniky dokáže podat výkon odpovídající práci mnoha otroků. Nadvláda člověka v přírodě by byla mnohem méně škodlivá, kdybychom všude nepoužívali stroje poháněné energií. Kdo jednou kácel silný strom vlastníma rukama, ví, jak je to těžké. Dnes si můžeme za několikadenní mzdu koupit motorovou pilu a s ní a s trochou benzinu během dopoledne pokácet menší les. A tak mizí – také díky motorovým pilám – z povrchu naší planety poslední rozlehlé lesy. Jiný příklad: Dokud si původní obyvatelé Ameriky opatřovali potravu luky a šípy, nehrozilo stádům buvolů vyhynutí. Pak se ale objevily pušky, stačilo pokaždé jen stisknout spoušť a stáda začala mizet…

Odpovědné využití energie totiž předpokládá také odpovídající morálku. Nedá se ale říci, že by právě morálka byla silnou stránkou lidstva, a tak jsou obavy z následků zjednodušeného přístupu lidstva k energii oprávněné.

Neznáme také zpětné účinky bezuzdného využití energie na nás samotné, na naše tělo, duši a ducha, který je naší skutečnou podstatou. Je otázka, jak dalece jsou energetické měniče zasahující do vakuového pole snesitelné pro živé organismy. Možná bude nutné tyto generátory izolovat od biologických organismů nebo je alespoň odstínit. To poznáme, až takové měniče energie budeme mít. Vzpomeňme jen na atomovou energii: při prvních pokusech zacházeli lidé s radioaktivními látkami také zcela bezstarostně a až následky je naučily opatrnosti.

Také naše dosavadní zkušenosti s využíváním energie by nás měly varovat. Spotřeba energie k vytápění a vaření stoupá, další spoustu energie spotřebuje klimatizace. Zpříjemňuje nám sice život, ale našemu tělu moc neprospěje. Jsme méně odolní vůči teplotním výkyvům, snadno dostupná strava nás svádí k přejídání, namáhavou práci za nás vykonají stroje a přístroje. Pohodlnost vítězí na mnoha frontách. Ti rozumnější z nás se snaží vyrovnat příjem a výdej energie třeba sportem. Ale má to opravdu smysl? Nebylo by lepší nenechat věci dojít tak daleko? Víme přece, že zdravá míra tělesné námahy prospívá nejen tělu, ale i duši. I deprese by se daly – to už také víme – v mnoha případech odstranit, kdyby se člověk musel tělesně více namáhat. Takové vyrovnání nám ale sotva poskytne domácí rotoped nebo každodenní běh. Jako duchovní bytosti potřebujeme smysluplnou, hodnotnou činnost.

Samozřejmě nemusí volný přístup k energii vyvolat všechny negativní důsledky, o nichž jsem se zmínil.

Jen málo lidí je ale ochotno se zdravě omezit, a náš celý současný hospodářský, peněžní a sociální systém je založen na stálém růstu. Co se stane, bude-li energie jednou volně k mání jako vzduch k dýchání?

S technickou revolucí v oblasti energie by musely být také spojeny jiné hluboké změny, aby z ní člověk i příroda měli opravdový zisk. To všechno jsou obrovské úkoly, které předpokládají odpovídající změny v myšlení. Již mnoho lidí došlo k poznání, že pro budoucí smysluplný vývoj lidstva je taková změna nezbytná. Naše kroky tímto směrem jsou ale ještě velmi nejisté. Často nám chybí motivace a většinou také správná perspektiva.

Na křižovatce

Všechno lidské vědění, také vědění o podstatě energie, je kusým dílem. Vzpomeňme si jen na naše znalosti o energii Slunce. Než bylo vůbec něco známo o štěpení jádra nebo jaderné fúzi, mysleli si vědci, že na Slunci hoří obrovské zásoby uhlí nebo ropy. Pak byly objeveny procesy štěpení nebo fúze atomových jader a následně se vytvořil model, vysvětlující tepelnou energii Slunce na tomto principu. Existují ale úkazy, které teorii jaderné fúze na Slunci zpochybňují. Jestliže se prokáží domněnky o energii vakua jako správné, opustíme možná tezi o Slunci jako o pomalu explodující vodíkové bombě, tak jako už dnes nikdo nemyslí na hořící ropná pole.

Stojíme tedy ve svém myšlení na rozcestí: Máme si již nyní přát získávání „energie z ničeho“, nebo je lépe s tím ještě počkat a obrátit se k realističtějším alternativním energiím, jako je větrná energie, bioenergie nebo energie sluneční? V podstatě je i energie získaná ze slunečních paprsků „volná energie“. I její původ leží ve zdánlivém „nic“, ať už myslíme na jadernou fúzi nebo na jiný proces. Nevýhodou využití sluneční energie je skutečnost, že energetická hustota slunečního záření v blízkosti Země je, vzhledem k našemu hladu po energii, poměrně nízká. K jejímu zpracování jsou tedy potřeba velké plochy a značné investice. Tato energie také není vždy a všude k dispozici, takže se musí navíc skladovat a rozvádět. To samozřejmě opět zvyšuje náklady.

Máme se tedy konečně se vší vážností obrátit k využívání alternativních energií, jejichž možnosti jsou dnes odhadnutelné? Nebo máme pokračovat dále v zaběhnutém způsobu života a alternativní energie využívat jen natolik, aby to uklidnilo naše svědomí a uchlácholilo znepokojenou veřejnost?

Vysvětlení k pojmům

Vakuum, vakuové pole, pole nulového bodu

Náš životní prostor je vyplněn vzduchem. Jestliže z uzavřeného prostoru vzduch odčerpáme, hovoříme o vakuu. Prostor můžeme také odstínit, abychom vyloučili všechna fyzikální pole a záření. Necháme-li takový uzavřený prostor padat třeba z věže, pak v něm po určitou omezenou dobu neexistuje ani gravitační pole.

Pojem „pole“ se často používá, máme-li formálně popsat něco, co vzhledem ke své pravé podstatě nemůžeme nikam zařadit. Například magnet: Může se jednat o železný magnet nebo cívku, kterou protéká proud. Magnet působí silou na železné předměty ve své blízkosti. Tyto síly se v každém místě v blízkosti magnetu liší velikostí a směrem a jsou měřítkem síly a směru magnetického pole. Síly stejné velikosti můžeme v myšlenkách nebo na papíře spojit čarami a dostaneme siločáry magnetického pole. Úhrn všech čar je magnetické pole. Toto pole ovšem ve skutečnosti nesestává z čar, jedná se o prostorově různé stavy prázdného prostoru nebo vakua, které poznáme podle jejich účinků, a čarami je můžeme popsat. Vakuum je tedy jen zdánlivě prázdné, neboť jestliže „něco“ může existovat v nějakém stavu a může se v něm měnit, pak to nemůže být „nic“.

Představme si nyní, že zmíněný magnet náhle otočíme nebo cívku přepólujeme. Zjistíme, že magnetické pole v blízkosti magnetu nezmění svůj směr okamžitě, ale s určitým časovým zpožděním. To je sice velmi malé, ale měřitelné. Měníme-li nyní u magnetu velmi rychle póly, třeba dvěstěmilionkrát za sekundu, zjistíme, že ve vzdálenosti 1,5 m od magnetické cívky má magnetické pole ve stejném čase vždy opačný směr než na magnetu samém. Ve vzdálenosti 3 m je ale směr stejný, 4,5 m od magnetu opět opačný atd. Získali jsme tak elektromagnetickou vlnu o vlnové délce 3 m, protože vždy po třech metrech narazíme ve stejném okamžiku na stejný stav vlny. Přepólování o trvání 1/200 mikrosekundy se tedy ve vakuu během této doby posouvá o 1,5 m. 1,5 m za každou 1/200 mikrosekundy dává rychlost 300 milionů metrů za sekundu nebo 300 000 km za sekundu. To je rychlost šíření elektromagnetických dějů ve vakuu. Vlnová délka 3 m zvolená jako příklad odpovídá vlnové délce rozhlasového nebo televizního vysílače v oblasti VKV.

Silové účinky magnetu na kus železa v jeho blízkosti se projevují jako vzájemné síly mezi magnetem a železem. Účinky střídavého pole ve velké vzdálenosti od periodicky přepólovaného magnetu, třeba na rozhlasový přijimač, jsou ovšem již účinky mezi změnami stavu vakua a přijímací anténou. Neexistuje žádné zpětné působení mezi rozhlasovým vysílačem a přijímačem. Stejně jako je pro děje vyzařování na Slunci nepodstatné, co my se slunečními paprsky uděláme.

Vakuum je tedy naplněno nepředstavitelným množstvím elektromagnetických kmitů. K nim patří třeba světlo už dávno zaniklých hvězd, které k nám dorazilo teprve nyní, radiové vlny a mnoho, mnoho dalšího. Použitím technických zařízení dokážeme tuto změť vnímat, třídit a využít pro své účely. Hrubá hmota je, jak je všeobecně známo o světle, pro tyto kmity více nebo méně průchodná. Průchodnost hmotou a rychlost šíření jsou také ještě závislé na vlnové délce. V čistém vzduchu je rychlost šíření téměř stejná jako ve vakuu.

Ze všeho, co zde bylo řečeno, vyplývá, že vakuum nebo prázdný prostor „nejsou nic“ jen zdánlivě. Není důležité, pojmenujeme-li je slovem éter, pole vakua nebo pole nulového bodu.

Otázka, vůči kterému bodu v prostoru je éter v klidu, jestli se například pohybuje Země vůči éteru, nebyla dosud jednoznačně vyřešena a vedla k teorii relativity. Podle ní záleží jen na relativní poloze a na relativních pohybech vůči jiným tělesům nebo orientačním bodům.