Mnohovesmír

A tato skutečnost by nás neměla rozhodně nechat klidnými, neboť se dramatickým způsobem odráží v našem způsobu vnímání reality nebo toho, co se za normálních okolností realitou nazývá. To, že sítnice oka unikátním způsobem spolupracuje se zrakovým centrem našeho mozku, je všeobecně známo, ale před nedávnem se zjistilo cosi velmi zajímavé, cosi, co souhře oční sítnice a mozku dává podstatně nový rozměr. Zjistilo se, že v extrémně krátkých intervalech předává sítnice našeho oka do vizuálního centra mozku vždy sérii dvanácti dílčích reprezentací konkrétní datové sekvence k další následné analýze. Tato data jsou však již tak nějak "předzpracována".

Zjistilo se také, že jednou z hlavních sil, která neustále upravuje přijímaná data, je aspekt, který nazýváme - víra. Jinými slovy, naše podvědomí neustále zasahuje do aktivity našeho mozku během analytického procesu dekódování přijímaných dat a obrazně řečeno "zabarvuje" tato data podle síly a charakteru našeho přesvědčení a víry. Pochopitelně to pro nás není vůbec příjemná zpráva a vzhledem k tomu, že jde o poměrně zásadní skutečnost, chci této záležitosti v následujících odstavcích věnovat trochu času.

Podle jedné z hypotéz autora a futuristy Roberta Antona Wilsona si náš mozek v onom obrovském množství přijímaných energetických signálů všímá především těch, které jsou ve vibrační synchronicitě s tím, co očekáváme, že uvidíme. Následně dochází k úpravám přijímaných signálů do modelu či jakéhosi "pseudo-realitního tunelu", který obdivuhodným způsobem odpovídá našim představám o tom, "co tam venku vlastně je". Takže máme jakousi permanentní tendenci se "dohodnout" s přijímanými smyslovými daty tak, aby většina z nich jaksi zapadla do meze zvané "normální" v rámci našeho tradičního pětismyslového vnímání.

Ovšem ve chvíli, kdy reprodukci přijímaných dat posuneme za tuto "přednastavenou" hranici, se začneme dostávat k vážně odlišným závěrům, jelikož v tu chvíli začínají být ve hře data, která jsou během klasického režimu dekódování prostě odfiltrována, takže vůbec nezasáhnou naše fyzické vědomí. Moderní neurovědecké disciplíny, jako například neurokybernetika, stále častěji poukazují na to, že ve skutečnosti "vidíme pouze to, co chceme vidět". V tomto ohledu vyznívá poměrně směšným způsobem onen starý známý příměr - "potřebuji to vidět na vlastní oči". On by jinak i fungoval, jenomže to bychom museli ze svého fyzického vědomí absolutním způsobem odstranit veškeré předsudky, předpojatost, memy, vlivy víry a vnitřního přesvědčení.

Je tomu již nějaká doba, co se zjistilo, že v lidské společnosti existuje až neuvěřitelně široké spektrum kvality víry, přesvědčení a předsudků. Existují mezi námi jedinci, jejichž vědomí je tak extrémním způsobem zatíženo výše uvedenými datovými mentálními vlivy, že jejich vnímání reality je někdy až ohromujícím způsobem zakřiveno. Na druhou stranu jsou mezi námi i tací, kteří na základě celé řady veskrze ojedinělých metod a technik jsou schopni si své fyzické vědomí udržet prakticky zcela čisté. A věřte tomu, nebo ne, tito lidé vnímají naši realitu opět zcela jiným způsobem. Jsou schopni vnímat přímo a čistě.

Takovým velmi klasickým a na prvním pohled zřejmým příkladem toho, jak dokáže vnější mentální vliv ovlivnit naše vnímání reality, je hypnóza. Je zcela běžné, že lidé pod "vlivem" budou svými smysly místo reálné cibule vidět a vnímat jablko nebo pomeranč (deformována data na zrakové bázi). Poté se s chutí do takové cibule alias jablka nebo pomeranče zakousnou a s labužnicky spokojeným výrazem budou chroustat cibuli v domnění, že jedí jablko nebo pomeranč (deformována data na smyslové chuťové bázi), a to bez jediné kapky slzy.

Hypnotizovaný člověk pod vlivem svého vnitřního přesvědčení tak drastickým způsobem změnil frekvence přijímaných dat, že je schopen na první pohled zcela neuvěřitelných věcí. Konec konců, klidně si to můžete vyzkoušet sami. Za normálních okolností, když již nic jiného, by oči začaly slzet minimálně u 95% populace. Ovšem hypnotizovaný člověk se nachází ve stavu hluboké spokojenosti. Ve chvíli, kdy bude vliv hypnózy odstraněn, nebude takový člověk ani na okamžik pochybovat o tom, že jedl jablko/pomeranč, pouze si nebude schopen vysvětlit onu prapodivnou pachuť v ústech.

Teď trošinku odbočím. Je zajímavé, že efekt hypnózy se v mnoha ohledech velmi podobá tzv. "mnohočetné poruše osobnosti", kdy v jednom psycho-mentálním stavu může být dotyčný člověk extrémně prudce alergický na včelí bodnutí, ale ve chvíli, kdy se ten samý člověk nachází v jiném psycho-mentálním rozpoložení, je na to samé včelí bodnutí zcela imunní. Přitom se jedná o reakci jednoho a toho samého těla. To se chová pouze podle pokynů našeho vědomí a podvědomí.

V této souvislosti nebude vůbec přehnané, když povím, že v současné době se na této planetě nachází více jak sedm miliard dynamických projekcí Vesmíru, kterého jsme součástí. Takže v jednom a tom samém okamžiku bude jeden člověk nebo skupina lidí vnímat hvězdy nějakým způsobem, ale jiná skupina bude například pod vlivem hypnózy nebo LSD či čehokoliv jiného vnímat pestrobarevné holografické interferenční obrazce, projekce neuvěřitelných bytostí, které by ani ta nejbujnější fantazie nedokázala vytvořit. Ovšem nejzajímavější na této věci je skutečnost, že lidé obou dvou skupin (vlastně každý člověk sám za sebe) vidí zcela konkrétní formu reality.

V této chvíli se dostáváme na neuvěřitelně tenký led, dostáváme se do jakoby zakázané oblasti říše divů, kde hned v následujícím okamžiku selhává jakákoliv logika či schéma uvažování. V této chvíli začneme uvažovat nad tím, zda to, co nazýváme iluze, tedy vůbec existuje. Anebo naopak, zda čirou náhodou není zcela všechno, co vnímáme, iluzí, takže to, co nazýváme realitou, vlastně ani neexistuje. Otázky se začnou valit jedna za druhou, ale odpověď se hledá jen velmi těžko. Navíc to všechno vyžaduje notnou dávku odvahy a čistého vědomí.

Pomalu, krok za krokem se dostáváme ke zjištění, že to, co nazýváme Vesmír, ve skutečnosti snad ani mimo naše vědomí neexistuje. Že tento nekonečny prostor, tato realita není někde "venku", ale uvnitř nás, uvnitř každého jednoho z nás. A existuje vůbec rozměr zvaný "vně"? Takže cibule, nebo jablko? Podle Aristotelovské logiky může být jedno, nebo druhé, ale ne oba předměty současně na jednom místě. Jenomže na druhou stranu podle "kvantové logiky" může být v jednom bodu reality současně takových předmětů celá řada - ba nekonečné množství. To nás přivádí k myšlence, že náš neurologický aparát pod taktovkou vědomí určuje ani ne tak "stav či kompozici Vesmíru", ale spíše naši subjektivní zkušenost jednoho z nekonečného množství stavů Vesmíru.

Takže onen stále častěji se objevující slogan, že "naše myšlenky tvoří realitu" je vlastně pravdivý. Minimálně v tom rozměru, že naše myšlenky a přijatý systém víry vytváří subjektivní interpretaci a zkušenosti toho, co nazýváme "realitou". To v konečném důsledku znamená, že jsme za jistých okolností schopni vytvořit prakticky cokoliv. Tibetští buddhističtí mniši se domnívají, že jsme schopni vidět prostě to, co nám aktuálně naše karma vidět umožňuje. Takže každý vnímá pravdu podle svých vlastních individuálních "karmických vzorů", které stojí za skladbou našeho vnímání.

A toto mi docela zapadá. Co vy na to?