Mnohovesmír

Úvodem

Standardní model je schopen adekvátního popisu, často však není schopen vysvětlit podstatu těchto jevů. Tato hypotéza standardní model nepopírá, nezabývá se však zejména tím, co přesně prostor a hmota dělá, ale i tím, jak to dělá. Snaží se na to jít "od lesa", při zpětné kontrole však zjišťuje, že již prokázaným zákonitostem fyzikálními pokusy a pozorováním neodporuje. V důsledcích souvislostí s některými teoriemi koliduje, ale ty občas kolidují i vzájemně. Je však nutno přiznat, že je hypotézou relativně odvážnou.


Od doby vzniku této hypotézy byly již publikovány různé velmi propracované, nicméně nekomplexní teorie o superstrunách. Nemyslím si ale, že je řešení v multidimenzionalitě. Proč bychom my, včetně všech fyzikálních jevů, které fungují a které dokážeme spočítat, vnímali a využívali pouze 3 + 1 rozměr (nikde nenarážíme na potřebu dalších rozměrů), ale podstata, na které tyto jevy jsou založeny (a kterou nejsme schopni vnímat) by měla být vícerozměrná? Nestávalo by se nám potom, že i u běžných fyzikálních jevů bychom občas potřebovali další dimenze? Není to tedy spíš tím, že podstata je pro hmotné měřiče a senzory příliš miniaturní? Hmotné předměty jsou vzhledem k elementárním prvkům prostoru zjednodušeně řečeno příliš humpolácké na to, aby byly schopny je nějakým způsobem vnímat, když zrovna nenesou energii (strukturu). Přibližně asi tak, jako kdybychom na elektron vzali bagr.

Mají-li elementární prvky prostoru jiný počet rozměrů než 3+čas, tak 1+čas. Druhý a třetí rozměr by v tomto případě tvořily až jejich kombinace. Jsou schopné spolu vytvářet určité struktury, od mnoha druhů nejjednodušších až po velmi složité (neutrina, což už jsou ale relativně stabilní funkční části struktury „velkých“ částic a budeme o nich tedy hovořit jako o hmotných). Co když elementární prvky prostoru spolu tvoří mnohem menší a jednodušší kombinace, mezi kterými probíhají různě hluboké interakce? Mám obavy, že vzhledem k obrovské složitosti prostoru nemáme s výhledem mnoha desítek let na podrobné popsání jednotlivých prvků prostoru a jejich vzájemné interakce nárok. Některé důsledky jejich existence, popsané v této hypotéze, jsou však celkem zajímavé.

Základní materiál hypotézy je relativně starý. Je možné, že některé zde zmíněné souvislosti jsou již známé. Na podstatu časoprostoru se však musíme dívat komplexně, i proto jsou zmíněny a nebylo precizně pátráno po každé jedné souvislosti, zda se někdo již o ní nezmínil.


Hypotéza

Prostor je vyplněn nehmotnými, elementárními, již dále nedělitelnými prvky prostoru. Tyto spolu za určitých podmínek tvoří struktury - několik kombinací uspořádání 1 - x elementárních prvků prostoru, říkejme "tvar". Není pro ně název, kombinaci 1 - x elementárních prvků prostoru říkejme "kmitače".

• Kmitače mají rozměr 1 - x elementárních prvků prostoru, mají tedy různý tvar.
  
  
• Ty nejjednodušší kmitače jsou schopny spolu s využitím energie utvořit složitější tvary - struktury. Tyto struktury jsou ve volném prostoru extrémně nestabilní. Při zániku struktury ve volném prostoru předají kmitače jim propůjčenou energii (strukturu) sousedním kmitačům v opačném směru, než odkud tuto energii přijaly, odkud byla tato struktura vytvořena. A to vždy rychlostí světla, i za přítomnosti hmoty. Toto je podstatou elektromagnetického vlnění.
  
  
• Při sestavení výše uvedené struktury jsou jednoduché kmitače zhuštěny do menšího prostoru, než původně tvořily. Při tom jsou ovlivněny a tvarovány i jednoduché kmitače v bezprostřední blízkosti. Takto vznikají kmitače, které jsou podstatou gravitace. Při cyklickém vzniku a zániku výše uvedených nestabilních struktur v jednom místě (viz.vznik hmoty) každý takovýto kmitač iniciuje natvarování sousedního, tvoří spolu řetězce, které se také v prostoru šíří rychlostí světla. Vznikne a zanikne-li výše uvedená extrémně nestabilní struktura ve volném prostoru, řetězce se nestihnou naformovat, gravitační kmitače zaniknou se zánikem struktury, s níž vznikly.
  
  
• Jiné kmitače (jejichž tvary vznikají až při existenci mnohem složitějších a relativně stabilních struktur hmotných částic, majících v podobě své struktury trvaleji uloženou energii) zprostředkovávají jiné přitažlivé a odpudivé síly.
  
  
• Jednotlivé druhy (tvary) kmitačů se při vzájemném pohybu různou měrou ovlivňují.
  
  
• Kmitače téměř volně strukturou hmotných částic procházejí, podobně jako molekuly vzduchu drátěným plotem s metrovými oky. Silové interakce mezi hmotnými částicemi jsou až v důsledku vzájemné interakce toků kmitačů určitých tvarů.
  
  
• Kmitače vzájemně umožňují svou funkci, dohromady tvoří prostor.
  
  
• Každý druh (tvar) má v systému vesmíru svůj význam.

Samotné kmitače jsou mnohonásobně menší než neutrino, nejsou hmotné (neinicují, přesněji s jejich pouhou existencí nesouvisí existence toku jiných kmitačů - prostoru), nedá se u nich tedy hovořit o hmotnosti v současném pojetí, tedy ani o setrvačnosti - při iniciaci jejich toku hmota nespotřebovává energii. I když jsou některé hmotou přitahovány (přesněji pohlcovány), nemůžeme jejich interakci s hmotou změřit. Jakýmkoliv hmotným měřidlem hmotnosti téměř volně procházejí. Při klasickém měření statickým měřidlem hmotnosti měříme jen vzájemnou interakci protisměrného toku některých z nich.

Prostor je bez přítomnosti některého z projevů hmoty a energie přirozeně vyplněn rovnoměrně nejjednoduššími tvary kmitačů. Zdůrazňuji, že v žádném případě nejde o éter, ten byl definován špatně. V reálném vesmíru jsou kmitače unášeny spolu s hmotou, samotná planeta i atmosféra planety je pomáhá unášet. Navíc některé složitější tvary proudí ke hmotě, jiné zase hmota uvolňuje. Zejména tyto skutečnosti přenos energie ovlivňují.

Nukleony (přesněji kvarky a antikvarky), elektrony, pozitrony, neutrina i ostatní nám známé i neznámé hmotné částice, jsou jen anomálií těchto prvků prostoru - jsou z nich "sestavené". Jejich struktura je tvořena mnoha zacyklenými řetězci v úvodu uvedených nestabilních struktur. Díky své vnitřní struktuře (energii) jsou schopny změnit tvar kmitačů. Strukturu (energii) však na to přímo nespotřebovávají, jen ji použijí a tato ve struktuře hmoty zůstane. Struktura je ovlivněna jen ve smyslu "spotřebovávání" střední doby života částice (určitá struktura, než se přemění nebo zanikne, "zpracuje" určité množství kmitačů určitých tvarů).

Hmota je tedy anomálií - chybou v prostoru. Vznikla z kmitačů při velkém třesku kompresí prostoru obrovskou silou a za přítomnosti obrovské energie - zhuštěním a zacyklením - kmitače dostaly stabilní řád. V podobě vnitřní struktury částic hmoty do nich byla uložena veškerá energie (stavební struktura) potřebná na jejich vznik. V první fázi byla tato hmota podobná vnitřní struktuře kvarku, byla však nestabilní. Se vznikem této struktury nastala i výměna kmitačů mezi jednotlivými funkčními strukturami - působila gravitace a silná interakce (viz. podstata gravitace a dalších přitažlivých a odpudivých sil), vznikaly páry proton-antiproton, neutron-antineutron. V prostoru velkého třesku zbylo i mnoho volných kmitačů, takže tato hmota byla v prostoru nehomogenní. Díky dostatečné nehomogenitě nevznikl kolem celé této hmoty horizont událostí (vzniklo mnoho menších horizontů událostí kolem míst, kde byla tato hmota nejhustší - vznikly kvasary a mnohem menší černé díry). Mimo dosah černých děr (kde odstředivá síla dostatečně vyvážila jejich gravitaci) mohly tedy dále vznikat a existovat stabilnější protony a antiprotony, méně stabilní neutrony a antineutrony. Původní energie v prostoru velkého třesku, později energie a prostor uvolněný při zpětném rozpadu nestabilní velmi horké hmoty, ještě později při vzájemné anihilaci nukleonů a antinukleonů vymrštila tuto hmotu do všech stran. Toto se odehrálo ve velmi krátkém čase. Při rozpínání dále anihilovaly nukleony s antinukleony, volné neutrony se rozpadaly na protony, antineutrony na antiprotony, rozpadaly se zbytky původní nestabilní hmoty, uvolňovala se energie, prostor a velké množství malých (ale funkčních a relativně stabilních struktur). Vznikla neutrina, antineutrina, elektrony, pozitrony a další. Celkové množství rozpadlých neutronů bylo podobné, jako celkové množství rozpadlých antineutronů, nikoliv však stejné (rychlost rozpadu ovlivnila různě intenzivní výměna kmitačů - okamžitá rychlost částic vůči prostoru, jejich teplota a množství hmoty v bezprostřední blízkosti částic). Podobně vlivem extrémní teploty rozpadlých částic hmoty a antihmoty bylo podobné, nikoliv však stejné množství. Po několika sekundách, když se rozpínající se "vesmírek" dostatečně ochladil, se začaly díky silné interakci slučovat protony a neutrony ve stabilní atomová jádra. Tím byly volné neutrony zachráněny před nevyhnutelným rozpadem na protony, energii a prostor. To platí i pro anti-částice v místech, kde "přežilo" a kam se soustředilo více antihmoty. Teprve po velmi dlouhém čase dalšího rozpínání a chladnutí vesmíru začaly nad všudypřítomnou energií vítězit slabší interakce, atomová jádra si udržela elektrony a začaly vznikat nejjednodušší atomy. (Zkráceně: V nastalém chaosu vzniklo mnoho struktur, ty co neměly ten správný řád a nezískaly stabilní poměry, se zase rozpadly na energii a prostor.) Kvark je "zkonstruován" zhruba z triliardy (1021) nejjednodušších kmitačů. Vnitřní struktura kvarku, ale i leptonů a ostatních hmotných částic, je velmi složitá a je v ní ukryto tajemství její interakce s prostorem - kmitači různých druhů. Díky této interakci "fungují" gravitační, jaderné, elektrické a magnetické síly - pohlcování a proměna kmitačů na jiný tvar. Pravdou je, že na úrovni kvarků již začíná být částicová fyzika relativně vzrušující, ale to jsme teprve na začátku cesty k poznání úžasného světa podstaty hmoty a prostoru - takového světa, kde se protne částicová a kvantová fyzika.

Hmota následně ovlivňuje kmitače (prostor) a kmitače (prostor) ovlivňují hmotu.

Hmota se pohybuje v prostoru a část tohoto prostoru (kmitačů) s sebou unáší. Zároveň je prostorem unášena - viz. zrychlené rozpínání vesmíru.Velmi zjednodušeně je možno si ovlivňování se částic hmoty a prostoru při vzájemném pohybu představit, jako-by se 3D síť pohybovala hustou kapalinou. Výsledný mechanický odpor působící při samotném rovnoměrném setrvačném pohybu bez přítomnosti elektromagnetického vlnění je ale nulový – kmitače nemají hmotnost, tedy ani setrvačnost. (Samotný kmitač nepohlcuje jiné kmitače a nepůsobí tak jejich tok, který je podstatou gravitace, tedy i hmotnosti.)

Hmota jí zapůjčenou energii (strukturu) postupně vrací prostoru (při přirozeném rozpadu částic, při anihilaci hmoty a při chemických, zejména jaderných reakcích) - uvolňuje se energie a prostor. Hmota prostor uvolňuje ve dvou fázích. Přímo při rozpadu částic zároveň s uvolněním energie hmoty a v okamžiku, kdy se uvolněná energie - prostorem se šířící elektromagnetické vlnění - přemění na jinou formu energie. Když šířící se elektromagnetické vlnění předá svou energii hmotě, přemění se v teplo a kynetickou energii. Takto se elektromagnetické vlnění (kromě hmotných částic) podílí na účincích slunečního větru - struktura již nemůže předat svou energii (strukturu) v prostoru dále, šířící se (zhuštěná) struktura kmitačů tedy zaniká a uvolňuje se prostor, zároveň se hmota zahřívá. (Dle kvantové fyziky "foton" přichází o svou energii a zaniká) . Uvolňování prostoru při rozpadu hmoty je příčinou zrychlení rozpínání vesmíru.

Podle Podstaty časoprostoru nelze doslovně hovořit o tom, zda je něco hmotného, či nehmotného. Lze pouze sestavit stupnici intenzity hmoty například podle rozsáhlosti anomálie prostoru (ne podle hustoty, ta by vypadala jinak). Nejnižší intenzitu hmoty má kmitač o jednom elementárním prvku prostoru, vyšší s relativně širokou škálou na pomyslné stupnici mají kmitače o více elementárních prvcích prostoru, s velkým odskokem následují leptony (neutrina, potom elektrony apod.), potom kvarky, celé nukleony, celé atomy, molekuly a nakonec gravitačně zhroucené částice ( tvoří hmotu jader černých děr a kvasarů ). Má-li být někde hranice mezi nehmotným a hmotným, tak je to u struktury, která již pohlcuje a uvolňuje různé tvary kmitačů a zároveň není extrémně nestabilní. Taková struktura při svém zániku také uvolní energii, která byla použita při jejím vzniku. Budeme-li dále hovořit o hmotě, bude to tedy od takovéto struktury. Nejjednodušší taková známá struktura je patrně neutrino. Od současného pojetí hmoty se tedy nebudeme rozcházet.

V souvislosti s Podstatou časoprostoru je třeba připomenout, že foton je pouze pomůckou. Označujeme tak kvantum energie a fyzicky jako částice, byť nehmotná s přisouzenou pozorovanou hmotností, šířící se rychlostí světla, neexistuje. Popisujeme tak situaci, kdy jsme schopni kmitač zaregistrovat, protože přijal energii (strukturu), kterou rychlostí světla předává sousedním kmitačům. Bude tedy dále uváděn v uvozovkách. „Foton“ v podstatě nevzniká a nezaniká, my jsme schopni jen registrovat a neregistrovat kmitače. Podstata časoprostoru popírá fyzickou existenci „fotonu“ také z důvodu jeho zmizení při vstupu do hmotné částice a jeho objevení se (se zpožděním ;-)) při výstupu z hmotné částice. Prostě se jedná o pomůcku bez fyzické existence v reálném světě. Kvantová fyzika extrémně zjednodušuje situaci, nicméně díky tomuto zjednodušení umožňuje odhadnout výsledek.

Prostor uvnitř hmotné částice a v jejím okolí je tokem složitějších druhů kmitačů dynamicky pokřiven. Elektromagnetické vlnění se uvnitř částice a v její bezprostřední blízkosti nešíří po přímé dráze, kmitače jsou tam dynamicky nehomogenní. Rozdíl rychlosti šíření světla ve hmotě oproti rychlosti světla ve vakuu - index lomu, je závislý na intenzitě pokřivení prostoru a nehomogenity kmitačů uvnitř částic této hmoty a v jejich okolí. Podobným způsobem je dynamicky pokřiven i vesmírný prostor v okolí velkých hmotných těles - tokem kmitačů. Malé hmotné částice (např. elektrony), když jim dodáme potřebnou kynetickou energii, se můžou ve hmotě pohybovat rychleji, než se šíří elektromagnetické vlnění v této stejné hmotě, protože se budou pohybovat po přímější dráze. Díky jejich nenulovému rozměru, se vzájemně eliminují jednotlivé dynamické nehomogenity v okolí částic hmoty.


Doplňující materiál, důsledky, souvislosti

Tato hypotéza vysvětluje děje, které ještě nebyly do podstaty vysvětleny. Pokusím se dále některé důsledky existence kmitačů popsat, prosím vážené vědce, aby omluvili případnou nepřesnost vyjádření. V některých důsledcích se hypotéza Podstata časoprostoru s výkladem relativity zdánlivě rozchází, uvádí dynamicky nehomogenní prostor s tím, že v jednotlivých anomáliích - při pohybu vůči okolním kmitačům (jinak řečeno při "proudícím" prostoru skrz pozorovaný děj - tedy v přítomnosti hmoty a při pohybu v prostoru daném veškerou okolní hmotou) veškeré fyzikální a chemické děje, rychlost stárnutí hmoty i poločas rozpadu apod., je ovlivněn kmitači - množstvím, které hmotou prostoupí, které je zachyceno v její struktuře a množstvím přeměněných druhů. (Zdánlivá neslučitelná kolize s výkladem Obecné teorie relativity, opak je však pravdou.) V jiných důsledcích se ale rozchází fakticky. Hypotéza předpokládá při chemických reakcích uvolňované kmitače ze struktury hmoty a vzájemnou interakci hmoty a prostoru. (Speciální teorie relativity uvádí po reakci rozdílnou pozorovanou hmotnost v následku změny relativní rychlosti mezi pozorovatelem a částicemi hmoty, interakci hmoty a prostoru neuvažuje.) Podstata časoprostoru se nesnaží odporovat matematice relativity, zákonitosti jsou dané a sedí. Vlastní propojení matematiky relativity na reálný vesmír ale vidí trochu jinak. Snaží se hledat podstatu (příčinu, proč to tak je) a souvislosti. Některé zákonitosti považuje spíše za pomůcku, než precizní popis skutečnosti. Bere navědomí, že myšlenkový výklad této matematiky nemusí být naprosto dokonalý.

Prostor před velkým třeskem existoval (i před prvním). Obecná relativita dokazuje pouze, že bez hmoty nelze existenci prostoru matematicky ani jinak dokázat. Nejprve byl homogenní, nesl energii, kmitače kmitaly. Po mnoha a mnoha kvadrilionech let došlo díky jejich neustálemu kmitání k interferenci a významnější anomálii - zhuštění. Tato anomálie dále přitahovala další kmitače (prostor) . Kmitače se dále více a více koncentrovaly spolu se svojí energií, tato anomálie (skorohmota) je dále přitahovala, docházelo k většímu a častějšímu zhušťování kmitačů a energie, až došlo k velkému třesku. Veškerá takto vzniklá hmota (často kromě jedné černé díry - viz. Vznik a zánik vesmíru) se znovu rozloží zpět v energii a prostor, ať už střetáváním či "vypařováním" černých děr, střetáváním hmoty a antihmoty nebo jadernými reakcemi, a velký třesk se bude opakovat. V minulosti už bylo velkých třesků nekonečně mnoho. Prostor se nemusí rozpínat, aby existoval, to je nesprávná interpretace relativity.

Čas před velkým třeskem existoval. Obecná relativita dokazuje pouze, že bez hmoty nelze existenci času matematicky ani jinak dokázat. A plynul stejně jako ten současný skutečný "globální" čas vesmíru, který se nemění a plyne pořád stejně jedním směrem. Jenže velmi dlouho vypadal prostor pořád stejně - neměnil se, nic se nedělo, jen tu bylo elektromagnetické vlnění (které dokazuje existenci času i prostoru). Potom se kmitače, nesoucí energii, začaly poklidně postupně v čase koncentrovat. Nevadilo, že to trvalo tak dlouho, stejně nic (hmota) nebylo a nikdo se nenudil.

Zánik vztažné soustavy v matematice neznamená skutečný zánik této soustavy v reálném světě, na který je napojena právě jen v okamžiku její existence.

Naše galaxie se pohybuje vesmírem relativně velkou rychlostí, navíc rotuje kolem svého středu (centrální galaktické černé díry). Světlo se zde ale šíří všemi směry stejnou rychlostí. Galaxie je tedy dostatečně hmotná a unáší s sebou prostor (kmitače) .

Podle současné vědy a teorie velkého třesku v prostoru chybí velké množství hmoty. Zbytek prostoru je totiž vyplněn kmitači včetně těch rozpadlých, při velkém třesku nepovedených "skorokvarků" a tyto navíc nejsou vklidu. Od vzniku vesmíru už také velké množství hmoty anihilovalo a degradovalo, uvolnila se energie a prostor, viz. Úbytek hmoty při reakcích. Těchto "skutečně elementárních" stavebních prvků hmoty je v prostoru, který je obrovský, obrovské množství. Je v nich také velké množství energie - tato se neproměnila při třesku trvale v hmotu, ale zůstala ve formě energie - elektromagnetického (a gravitačního) vlnění nepředstavitelných vlnových délek.

Vesmír se nadále rozpíná, rychlost rozpínání se zvyšuje, jenže se neví proč. Hovoří se o temné energii, která se začala projevovat až v určité fázi, apod., je mnoho teorií. Co když ale při štěpení jader hmoty při termonukleární reakci ve hvězdách, při střetávání hmoty a antihmoty, při střetu a vypařování černých děr (mimochodem, i při ostatních jaderných reakcích a dokonce - velmi nepatrně - i při ostatních chemických reakcích - hoření a výbuchu) dochází k uvolňování ve hmotě koncentrovaných kmitačů, tedy prostoru. Tento nový prostor má tendenci se rovnoměrně rozložit v celém vesmíru, takže každý nový vzniklý prostor i uprostřed vesmíru způsobí zvětšení celkového prostoru. S sebou také unáší i hmotná tělesa, ty mají rychlost, získanou při velkém třesku a v ranných fázích vývoje vesmíru, ale kmitače jim ji zvyšují při svém pohybu směrem k okraji prostoru. Pozn.: Těsně po velkém třesku se rozpínání extrémně zrychlovalo rozpadem nestabilní hmoty. V pozdější fázi - v době, kdy nebyly hvězdy a kdy jich bylo podstatně méně (než se začaly hojně zapalovat termonukleární reakce gravitačním stlačením a tedy i zahřátím plynů vodíku a hélia), se rozpínání vesmíru zrychlovalo pomaleji než dnes. Také pradávné kvasary díky pojmuté hmotě a energii + prostoru relativně významně zvyšovaly svou hmotu na úkor prostoru. K "malému třesku" kvasaru dojde v době, kdy v krátkém čase pojme nadkritické množství energie. Většina uvolněné hmoty se může ale několikrát díky nedostatečné nehomogenitě znovu schovat pod horizont. Černé díry také díky většímu chaosu v dřívějších fázích vývoje vesmíru významněji pojímaly prostor - častěji se do jejich dosahu dostávala energie i hmota. V pozdějších fázích při nedostatečném přísunu energie nebo hmoty převládá jejich vypařování, tedy uvolňují více prostoru. (Jejich vlastní hmotnost se snižuje a tím se vypařování ještě urychluje.)

Podstata gravitace - Struktura hmotných částic (nejvýznamněji kvarků, ale i všech ostatních) svou existencí tvaruje kmitače na složitější tvar. Každý natvarovaný kmitač iniciuje natvarování sousedního. Tato změna se šíří v prostoru v podobě řetězců podobným způsobem, jako elektromagnetické vlnění, tedy také rychlostí světla. Kmitače těchto řetězců struktura hmotných částic pohlcuje a ty tedy „proudí“ směrem ke hmotě. Prostřednictvím vzájemné interakce těchto řetězců se hmotná tělesa přitahují. Prostor "prší" směrem ke hmotě určitou průměrnou rychlostí v závislosti na poměru těchto tvarů vzhledem k ostatním. Tento poměr se tedy zvětšuje s přiblížením se ke hmotě. Jejich chování v prostoru je podobné ostatním, gravitační změna se šíří rychlostí světla. Paprsek světla, šířící se po dráze protínající tyto řetězce, je jimi strháván směrem ke hmotě, protože při překonávání těchto řetězců se jejich kmitače na šíření světla spolupodílí, případně díky vzájemné interakci částečně strhávají i ostatní tvary. Elektromagnetické vlnění se však nešíří v rámci těchto řetězců. Důležitá je výsledná průměrná rychlost "pršení" kmitačů, podílejících se na přenosu elektromagnetického vlnění. Tato průměrná rychlost toku prostoru Vp ve vzdálenosti r od tělesa o hmotnosi M je dostředivým zrychlením kruhové rychlosti Vk, kterou se pohybuje kolem tělesa v dané vzdálenosti těleso zanedbatelně malé hmotnosti.



Rychlost prostoru (tedy průměrná rychlost "toku" kmitačů, podílejících se na šíření elektromagnetického vlnění se zohledněním jejich podílu na tomto šíření v určité vzdálenosti od hmotného bodu) je rovna intenzitě gravitačního pole, které je rovno gravitačnímu zrychlení. Při přesném výpočtu je třeba brát v úvahu i zpomalení času (veškerých fyzikálních i chemických dějů) v důsledku vzájemného pohybu hmoty a prostoru. Tento vztah můžeme ověřit například podle ohybu světla - paprsku, procházejícího prostorem v dosahu gravitace Slunce. Rychlost světla známe, úhel zakřivení můžeme změřit např. při zatmění Slunce. Pršící kmitače, prostřednictvím nichž se světlo šíří, přidají paprsku šířícímu se po tečně Slunce rychlost, kolmou k vektoru šíření.

S podstatou gravitace úzce souvisí i mechanismus vzniku dalších přitažlivých a odpudivých sil. Pohlceným kmitačům struktura hmotných částic změní tvar (pospojuje je) a zase je do prostoru uvolňuje v podobě složitějších struktur. (To umožňuje právě vnitřní struktura-energie hmotných částic, která jim byla vložena při jejich vzniku.) Kromě těch gravitačních pohlcují hmotné částice i jiné tvary kmitačů, tyto však spolu tvoří mnohem kratší řetězce, některé netvoří řetězce vůbec. Struktura různých částic pohlcuje a uvolňuje různé tvary. V tom je podstata jaderných a elektrických (sekundárně i magnetických) sil. Například částice s kladným nábojem uvolňují kmitače jednoho tvaru a pohlcují kmitače jiného tvaru. Tyto zase vytvářejí částice se záporným nábojem a pohlcují kmitače prvního tvaru. Kvarky vytvářejí a pohlcují ty, jsoucí podstatou jaderných sil. Zároveň každá částice samozřejmě pohlcuje ty, jsoucí podstatou gravitace a také uvolňuje ty nejjednodušší o jednom elementárním prvku prostoru. "Foton" neexistuje, proto nepohlcuje ani neuvolňuje nic. Elementární extrémně nestabilní struktura, vzniklá přijetím energie, a předávající tuto energii (strukturu) ve volném prostoru rychlostí světla sousedním kmitačům, však funkční je a s jejím vznikem vznikají i tvary gravitačních kmitačů. Tyto se díky zhuštění kmitačů v této nestabilní struktuře posunou směrem k ní ale s jejím zánikem zaniknou - jejich elementární prvky zaujmou opět homogenní stav v prostoru.

Gravitace nemá bratry. Vzniká a zaniká zároveň se vznikem a zánikem elementární struktury hmoty. (S tím, že gravitační změna se v prostoru šíří rychlostí světla.) Nezáleží na tom, jestli se tato elementární struktura následně stane součástí částice nebo antičástice, jestli se stane součástí kvarku (a ten součástí protonu nebo neutronu), elektronu, neutrina nebo jiné hmotné částice. Princip gravitace je jediný. To znamená, že základní elementární struktura hmoty je také jediná. (Je to právě ta, vzniklá z prostoru přijetím energie a ve volném prostoru předávající tuto rychlostí světla dále.) Dle vzájemného uspořádání (zapojení) těchto zacyklených dynamických elementárních struktur s tou danou hmotnou částicí vznikají (či nevznikají) další interakce.

Hmota má hmotnost závislou na rychlosti pohybu v prostoru, je to (velmi zjednodušeně řečeno) tím, že čím rychleji se v prostoru hmota pohybuje, tím více kmitačů přibývá v "sítu" struktury hmotných částic. Při přiblížení se rychlosti světla, jich bude "tlačit a zároveň táhnout" téměř nekonečno. Ano, pohybuje-li se pozorovatel v prostoru a nebo prostor kolem (a uvnitř) pozorovatele, je jeho soustava také tímto pohybem ovlivněna. Speciální teorie relativity uvádí relativitu pozorovatel - pozorovaná soustava.

Čím větší je hmotnost a rozdílová rychlost hmoty vůči prostoru, tím více hmota prostor ovlivňuje. Kolem planet, hvězd, galaxií i například černých děr vzniká v kmitačích mírný, poměrně složitý prostorový vír. Tyto víry na sebe navazují jako velmi volně vázané převody. Model například naší galaxie jsem nestudoval, lze ověřit. Připomínám, že samotné kmitače nepojímají a nepřeměňují jiné, s jejich samotnou existencí nevznikají "tekoucí" řetězce, nemají tedy hmotnost, ani setrvačnost, na jejich uvedení do pohybu není spotřebována energie. Hmotnost a setrvačnost vzniká až s jejich zapojením do funkční struktury - až se vznikem hmoty.

Veškeré hmotné měřiče času včetně biologických jsou přímo ovlivňovány kmitači. Veškeré fyzikální a chemické děje, rychlost stárnutí hmoty i poločas rozpadu je ovlivněn také kmitači - množstvím, které hmotou prostoupí - množstvím, které je zachyceno v "sítu" jejich struktury - množstvím a typem přeměněných druhů. Čas se zdá následně býti nehomogenním. (Prostor a relativní pohyb v něm ovlivňuje rychlost působení všeobecně známých (hmotných) vlivů na hmotu.)

Časové paradoxy při pohybu ve dvou inerciálních soustavách, v blízkosti hmotných těles nebo např. u černé díry: Kmitače-prostor je unášen spolu s hmotou, zároveň se "bortí" do každé hmoty, u černé díry je toto velmi patrné. A v tomto nehomogenním prostoru se šíří světlo konstantní rychlostí, ale v každém okamžiku vzhledem k aktuálnímu prostoru. Veškeré děje jsou průchodem kmitačů ovlivněny.

Celkový (globální) čas prostoru, který existuje a plyne stále lineárně a jedním směrem, nám nebylo souzeno měřit. Na to bysme museli být schopni pojmout celý vesmír jako jednu vztažnou soustavu. Měříme čas v určitých soustavách, které jsou ovlivněny pohybem kmitačů (prostoru) vzhledem k této soustavě. Tento pohyb zapřičiňuje jednak sama tato hmotná soustava (tok prostoru ke hmotě a k antihmotě) , jednak přítomnost či pohyb jiné dostatečně hmotné soustavy, která přitahuje nebo unáší s sebou kmitače (prostor) a nebo pohyb této soustavy v prostoru daném jinou, vzhledem k ní dostatečně hmotnou soustavou. Je to nemožné, ale pokusili-li bychom se v prostoru ke každému kmitači nakreslit vektor jeho rychlosti, např. pro každý druh jinou barvou, následkem interakce s hmotou - existence a polohy všech forem hmoty a antihmoty (všech anomálií v prostoru) a vzájemné interakce mezi kmitači bude mít takto znázorněný prostor velmi složitou neeuklidovskou geometrii. Podle hypotézy Podstata časoporostoru v době před velkým třeskem prostor i čas existoval, byl homogenní a nebo jen středově symetricky zakřiven jedinou případnou černou dírou, viz. Vznik a zánik vesmíru .

Přítomnost kmitačů jsme schopni zaregistrovat hmotnými přístroji jen v okamžiku, kdy mají energii - utvoří spolu strukturu, vznikne tvar. Tato struktura je extrémně nestabilní, při svém zániku však předá svou strukturu (energii) sousedním kmitačům, iniciuje tak "natvarování" sousední skupiny kmitačů. To je podstatou veškerého elektromagnetického vlnění (světlo, el.mag. vysílání, tepelné záření, všechny ostatní druhy záření) Tato elementární struktura je funkční, s jejím vznikem a zánikem souvisí i vznik a zánik její gravitace (viz. podstata gravitace).

Kvantová provázanost (entanglement) : Jedná se pouze o skutečnost, že v jednom časovém okamžiku vzniklé naprosto stejné struktury (ať už hmotné - částice nebo nehmotné - kvanta energie) , jsou v čase synchronní. Ať si vyznavatelé kvantové mechaniky zkusí například jeden z párů provázaných elektronů přenést v prostoru za použití pohonu nebo ať na něj nechají působit dostředivé zrychlení (dojde k dilataci času - viz. Podstata časoprostoru a Teorie relativity) a rázem bude po provázanosti.

Elektron na dvojité štěrbině dokazuje pouze fakt, že nejsme schopni měřit, aniž bychom do děje zasáhli. To platí i o samotném pozorování (myšlenky jsou elektrochemické reakce, iniciující elektromagnetické i jiné změny, včetně měřitelného elektromagnetického vlnění). Nejsme tedy schopni zjistit, kterou štěrbinou který elektron prošel, když jsme děj nepozorovali. Když děj pozorujeme, tak jej ovlivňujeme. Žádný z elektronů však skutečně nikdy nebyl celý v obou štěrbinách zároveň v jednom časovém okamžiku, ať jsme se zrovna dívali a nebo ne.

Rudý a modrý posuv Podstata časoprostoru v žádném případě nepopírá, spíše naopak, dokazuje a logicky vysvětluje.

Sluneční vítr: Prostor, uvolněný při termonukleární reakci a zejména prostor, uvolněný v druhé fázi - při přeměně v prostoru se šířících energetických kvant (nestabilních zhuštěných struktur) na jinou formu energie, se na silovém působení slunečního větru spolupodílí. Nejde jen o kynetickou energii v obecném pojetí hmotných částic (protonů a neutrin).

Temná energie: Není potřeba, rozpínání vesmíru se (zatím) zrychluje díky uvolňovaným kmitačům - prostoru z hmoty, zejména hvězd. V době, kdy nebyly hvězdy a v době, kdy jich bylo podstatně méně (než se začaly hojně zapalovat termonukleární reakce gravitačním stlačením a tedy i zahřátím plynů vodíku a hélia), se rozpínání vesmíru zrychlovalo pomaleji. Naopak, tesně po velkém třesku se rozpadem nestabilní hmoty rozpínání zrychlovalo extrémně.

Temná hmota: Možná není potřeba, velké množství rotující hmoty dokáže udělat v prostoru vír, kolemž něj se uplatňuje "střih" prostoru. Kromě toho velké množství rovnoměrněji rozložené klasické nám známé "nesvítící" hmoty (plyny, prach apod.) pravděpodobně nejsme schopni ve vzdálených galaxiích rozpoznat. Podstata časoprostoru však další formy hmoty (kromě hmoty a antihmoty) připouští (ale netvrdí). Vznik dalšího funkčního principu (mechanismu) hmoty, včetně fungující výměny kmitačů mezi jeho částicemi, která zajišťuje jeho stabilitu (a zároveň určuje dobu života částice), kromě jemu symetrickému, navíc při jediném velkém třesku, je vysoce nepravděpodobný. Jestli další forma hmoty existuje, dalo by se koketovat s myšlenkou, že je pozůstatkem předchozího vesmíru (poslední černé díry), ale i to je velmi nepravděpodobné. Není-li to tak a temná hmota existuje, měl by to být symetrický pár forem - principů . Na množství nezáleží, stejně jako u hmoty a antihmoty může být podle Podstaty časoprostoru jednoho "dvojčete" více, druhého méně. Při velkém třesku se většina vzniklých struktur zase rozpadne, protože vzniknou jako velmi nestabilní. Množství přeživších (získajících stabilní poměry) částic hmoty a antihmoty je různé, i když z pohledu pravděpodobnosti podobné. Čím větší rozdíl bude, tím bude ten další vesmír trvat déle. Dále v průběhu existence vesmíru (kromě setkávání hmoty a antihmoty) dochází k anihilaci částic jak hmoty, tak antihmoty. Tento proces je vzájemně nezávislý a rozdíl množství je tedy v čase nestálý.

Je mnoho dalších záležitostí a jevů, o kterých existuje mnoho teorií, více, či méně si navzájem odporujících. Velká většina mnou zaregistrovaných sporů se díky existenci kmitačů dá velmi uspokojivě do podstaty vysvětlit.

I například mozky živočichů jsou z hmoty, včetně jejich chemického složení, myšlenky jsou elektrochemické reakce. Kmitače, včetně těch v atomech a molekulách se chovají podle neměnných zákonů.

Teoretická úvaha: Kdybychom dokázali s nulovou chybou zmapovat a zaznamenat stav veškerých kmitačů v prostoru včetně anomálií v nich (tzn. např. hmoty-protonů, elektronů, neutronů), jejich pozici, současnou energii a směr, jakým se v ten okamžik pohybují, případně aktuální změnu struktury, byli bychom schopni vypočítat, v jaké pozici budou v následující okamžik a pak ten další... Byli bychom schopni zjistit budoucnost. Budoucnost je v nich zapsána, je v nich také zapsána veškerá skutečnost. Budoucnost je již pevně dána, je zde také zaznamenán i samotný zánik hmoty. Velmi zjednodušeně si lidé, kteří nejdou k podstatě, toto vysvětlují jako osud, či bůh.


Stručně

Tato hypotéza vysvětluje například:

Dosavadní zrychlování rozpínání vesmíru. Anihilací hmoty a antihmoty, při srážkách přibližně stejně hmotných jader černých děr, při rozpadu černých děr na konci života (stav, kdy množství energie vůči množství hmoty je kritické), degradací nukleonů při jaderných reakcích zejména ve hvězdách, ale i při ostatních chemických reakcích, dochází kromě uvolňování energie i k uvolňování prostoru. (Prostor se uvolňuje ve dvou fázích, viz. základní hypotéza).

Chybějící hmotu ve vesmíru. Chybějící hmotou je z části právě prostor (Při velkém třesku nepovedená a také od počátku existence vesmíru již anihilovaná hmota.), z části efekt "střih prostoru" - viz. temná hmota, z části skutečnost, že velké množství rovnoměrněji rozložené klasické nám známé "nesvítící" hmoty (plyny, prach apod.) pravděpodobně nejsme schopni ve vzdálených galaxiích rozpoznat.

Ohyb světla při průchodu kolem hvězdných soustav, černých děr apod. i při popření v podstatě nepřesné a velmi zjednodušené pomůcky bez fyzické existence v reálném světě, nazývané "foton". Prostor „teče“ zvyšující se průměrnou rychlostí směrem ke hmotě, viz. podstata gravitace, přidá tedy prostorem se šířícímu elektromagnetickému vlnění dostředivé zrychlení.

Pomalejší šíření světla při průchodu hmotou - prostor uvnitř částice a v blízkosti částic je dynamicky tokem kmitačů pokřiven - elektromagnetické vlnění se uvnitř částice nešíří po přímé dráze, kmitače jsou tam nehomogenní. Rozdíl rychlosti šíření světla ve hmotě oproti rychlosti světla ve vakuu - index lomu, je závislý na intenzitě pokřivení prostoru a nehomogenity kmitačů uvnitř částic této hmoty a v jejich bezprostřední blízkosti.

To, co nazýváme "fotonem", je kmitač - struktura, která zrovna předává rychlostí světla svou energii (strukturu) sousedním kmitačům. Při svém zániku tedy iniciuje vznik sousední struktury. Když tuto energii předá, kmitače jeho struktury stále existují, ale my nejsme schopni je registrovat. Když nemůže být tato struktura v prostoru dále předána, energie se přemění na jinou formu (teplo) a uvolní se prostor.

Proč se zde šíří elektromagnetické vlnění ve vakuu všemi směry stejně rychle, navzdory tomu, že se naše galaxie pohybuje vesmírem obrovskou rychlostí, navíc rotuje kolem svého středu (centrální galaktické černé díry). Více hmoty pohromadě unáší okolní prostor stejným směrem, kterým se pohybuje tato hmota. Zároveň prostor unáší hmotu. V tomto se hypotéza rozchází s tvrzením relativity, že šíření světla je závislé na pozorovateli.

Kam se poděje chybějící hmotnost po jaderné reakci, hoření ale i po ostatních chemických reakcích. Z hmoty se uvolní kmitače - prostor, přičemž součet nukleonových čísel všech částic vstupujících do reakce se rovná součtu nukleonových čísel všech částic vzniklých při reakci (zákon o zachování hmoty platí, nukleony jsou jen zase o trochu opotřebovanější). Uvolněné kmitače ztrácejí svou strukturu - předávají ji ihned dalším kmitačům v prostoru a iniciují tak elektromagnetické vlnění - různé druhy záření. Hypotéza se domnívá, že výchozí podstatou změny hmotnosti není změna relativní rychlosti částic vůči pozorovateli.

Tato hypotéza popírá například:

Zmizení "fotonu" při vstupu do hmotné částice a jeho objevení se (se zpožděním ;-)) při výstupu z hmotné částice.

Podstata časoprostoru připomíná, že "Foton" je pouze pomůckou k umožnění fyzikálních výpočtů (prakticky veškeré výpočty od jaderné fyziky až po astronomii), které jsou na jeho existenci (vzniku a získání hmotnosti, když má rychlost světla a zániku v momentě, kdy tuto rychlost ztratí) založené. Ve skutečnosti se jedná o kmitač - strukturu (tvar), který zrovna předává svou energii (strukturu) rychlostí světla sousedním kmitačům. Tento kmitač jí vždy předává rychlostí světla. Jen v přítomnosti hmoty je prostor, ve kterém jí předává, pokřiven.

Vezměme si extrémní případ. Vezmeme permanentní magnet a otočíme ho. Podle současné fyziky vznikne "foton" (mající hmotnost!), který se šíří rychlostí světla, dokud má energii. Když tuto energii ztratí (např. předá hmotě), tak zanikne - přestane existovat - jeho hmotnost zanikne s ním. Podle zde popisované podstaty časoprostoru si pouze kmitače v okolí tohoto magnetu začnou rychlostí světla předávat energii, dokud tuto energii nepředají například hmotě v podobě tepla.

Hypotéza se rozchází s tvrzením relativity, že prostor je nic. Nachází nepřesnost Teorie relativity v souvislosti s unášením prostoru hmotou a dynamickou nehomogenitou prostoru v dosahu gravitace.

Jsem proti konstruování dalších urychlovačů částic, protože jsou přinejmenším zbytečné a extrémně nákladné.

I v případě úspěchu, který hypotéza Podstata časoprostoru předpokládá, znamená další významnější přeměna hmoty na energii (a prostor) další vážný zásah do vyladěného systému a urychlení jeho znefunkčnění. A to i v případě, že se nám podaří řízená přeměna. Hmota, která patří do systému Země i celé Sluneční soustavy, má zůstat hmotou, energie energií. Ano, energii ze Slunce máme právo využít, včetně biopaliv a jiných nefosilních paliv. Připravit se na něj a čelit budoucímu vesmírnému neštěstí, máme také právo. Ve své zvědavosti bychom neměli být tak horliví, zejména, když o podstatě hmoty a prostoru ještě nevíme téměř vůbec nic.

Jakýkoliv existující a fungující systém, přeživší z původního chaosu, je stabilní při nezasahování do tohoto systému.


Dále následují přílohy, zabývajícími se jednotlivými tématy, promítnutými do této hypotézy.


(pokračování)


Dalibor Nový, nar. 21. února 1974

Zdroj: gnosis9.net